Klíč k určování trpaslíků

Ani bych se nedivil, kdyby vám jméno filmaře Pavla Juráčka nic neříkalo. Natočil jen pár filmů a ty po záhy po začátku normalizace skončily v trezoru. A tak je spíš než svými filmy známý svým Deníkem, který si průběžně vedl pětadvacet let. Continue reading „Klíč k určování trpaslíků“

Reklamy

Politický stroj času

Když si pročítám stará, prvorepubliková vydání Přítomnosti, zas a znovu mám pocit, že tehdejší demokracie trpěla stejnými neduhy jako ta naše současná. I po osmdesáti letech se potýkáme s právním chaosem, byrokracií, prospěchářstvím a lenivými úřady.

Posuďte sami:

„Právní bezpečnost již nespatřujeme jen v potlačení zločinnosti, nýbrž v bezvadném fungování právního řádu… (obchodník) musí tedy vědět, které zákony platí, jaké má povinnosti a práva sám, jaké povinnosti a práva má jeho smluvník, ale musí také věděti, že tyto povinnosti lze vynutiti, kdyby nebyly splněny dobrovolně. Continue reading „Politický stroj času“

Čtení z Přítomnosti

Předválečný archiv Přitomnosti je užitečné čtení. A národ by měl být hradnímu mluvčímu vděčný, že ty texty, na něž mnoho desetiletí jen marně sedal prach, hledáním neexistujícího článku tak skvěle zpropagoval.
 
Tak například Albert Fuchs v roce 1929 bědoval nad žalostným stavem českého žurnalismu v článku, který bychom mohli i my, lidé z jednadvacátého století, rovnou podepsat.
 
„…čím dále tím více pozorujeme, že česká žurnalistika stává se vdovou po duchu, který odešel, že tisk se mechanisuje nejenom po stránce technické, nýbrž i po stránce obsahové… Vidíme rádi, jsou-li novináři důvěrníky politiků a státníku, ale nevidíme rádi, jsou-li jejich konfidenty.“
 
Anebo v jednom z listopadových vydání roku 1933 najdeme nestárnoucí univerzální pojednání o Metafysice českého šovinismu.
 
„…filosofickým vyznáním českého šovéna neboli člověka „národně“ cítícího je jakýsi druh manichismu. Svět je prostoupen dvěma tajemnými, nevystižitelnými principy, které spolu neustále zápasí.
Principem Dobra, což je češství, a principem Zla, což je němectví. Není mezi nimi ani dorozumění ani smíru. Chvíli ovládne ten, chvíli onen, a tak se to střídá od nepamětné minulosti až na věky věkův.
Lidské úsilí, záměrná vůle, rozumná činnost proti tomu nic nezmohou. Navždy je souzeno Dobrému Češství potýkati se smrtelně se Zlým Němectvím… Hle, politický mythus českého vlastence…
Republika zná jen občany. Ale dobře rozlišuje ty, kteří její zákony zachovávají a ty, kteří je porušují. Tyto bezohledně trestá. Český vlastenec jí však radí: „Zanech této nestrannosti. Vykroj ze svého těla vše, co si říká německé, přísně to isoluj a pouštěj na to třikrát denně hrůzu. Křič, dupej, povykuj. Nezáleží na osobách, nebo to jest Němectví, Temnota, Zlo. Zlo o sobě, absolutní, naprosté. Vyhlaď je, a nemůžeš-li vyhladit, tedy aspoň spoutej a hlídej!“
 
Ponechám už na laskavém čtenáři, aby jméno úhlavního nepřítele Čechů – tedy Němce buď zachoval, či jednoduše ve své hlavě nahradil nepřítelem jiným, světonázoru jeho odpovídajícím.

O Peroutku

V souvislosti se soudem o Peroutku stojí za to připomenout jiný spor.

„Když si přejete neustále nějaké konkrétní důkazy o korupci novinářů, dovolte, abych vám jeden dal. Existuje novinář, který se jmenuje Ivan Brezina“, řekl v roce 1999 tehdejší premiér Miloš Zeman. Obvinil IB z korupce a z toho, že za peníze ČEZ píše články podporující dostavbu Temelína. Byla to lež.
A než se MZ po kolotoči soudních odvolání musel omluvit, uběhlo dlouhých osm let.

Snad se vnučce F. Peroutky podaří domoci se omluvy dřív.

Lev ze severu

Uprostřed třicetileté války, konfliktu, jemuž jako jedné z prvních válek náleží přízvisko „světová“, propadalo množství lidí apokalyptickým vizím a očekávání brzkého příchodu soudného dne. Nebyla nouze o nebeská znamení, zaručená proroctví a očekávání brzkého konce.

„Mimořádně se rozšířilo zejména proroctví o „Lvu ze severu“, živené vzrušenou náladou a horečně se otáčejícím tiskařským lisem švédské propagandy“, píše historik Peter Englund. Toto proroctví obsahovalo předpověď, že „v době nouze pro spravedlivé, rozuměj protestanty, přijde Lev ze severu, rozuměj švédský král, který utiskované shromáždí kolem sebe, ztrestá orla, rozuměj císaře nebo papeže, a sjednotí Evropu a části Afriky a Asie, načež všichni budou v úžasné shodě vyčkávat soudného dne, který už nemůže být daleko.“

Apokalyptická extáze opadla až se smrtí švédského krále Gustava Adolfa, přesto se později zas a znovu objevovala v lehce modifikovaným podobách, stále však naplněná přepjatou dychtivostí po „roku, kdy se všechno stane“.

A tu roztřesenou dobu, naplněnou všeobecnou deziluzí, popisuje Englund stavem, jaký se i nám, lidem žijícím o čtyři staletí později, může zdát více než povědomý: „čím dál víc lidí bylo ochotno naslouchat extremistům, náboženským horlivcům, snílkům a všemožným ideologickým puritánům, kteří v takovou dobu obvykle vyrukují s jednoduchými odpověďmi na složité otázky.“

Čítárna: De Montaigne

„K čemu je vám dobré pouštět se do hledání pravdy s někým, kdo není schopen rovného kroku ani náležitého způsobu?… “ – ptal se sám sebe Michel de Montaigne před téměř pěti stoletími ve své eseji…

„Jeden potáhne na východ, druhý na západ, všichni společně ztratí ze zřetele podstatu věci a utopí ji v záplavě podružností. Hodinu budou bouřit, a pak již vlastně nebudou vědět, co vůbec hledají: jeden se k věci ještě nedostal, druhý se nad ni povznesl, třetí je kdesi vedle…

Jiný zase ukapává slova a považuje je za argumenty; další uplatňuje jen výhodu silnějších plic; ještě další končí tím, že vyvrací sám sebe. A máme tu jiného, který nás ohlušuje zbytečnými úvody a odbočkami; a ještě jednoho, ten bojuje holými nadávkami a hledá chlup, aby se mohl zbavit rozprávky s vtipným soupeřem, jehož argumenty ho vhánějí do úzkých; a posledního, který z věci nechápe ani zbla, ale snaží se vás obklíčit pletivem svých dialektických úskoků a rohatkami svých zasukovatých formulí.“

Jako by to napsal včera.

Co se nemění

Časopis Přítomnost je dobrý i k jiným věcem, než jen hledání neexistujících Peroutkových článků. Můžete se v něm totiž dočíst i to, že existují věci, které se v čase nemění.
Třeba Češi.

„Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme. Loajálnost se nezačíná poměrem k státu, nýbrž poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava. Ovšem je jakýmsi zvykem odkazovat veškeru žádoucí změnu mravů příštím generacím.“
„Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, že, mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo.“
„Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického.“

Napsal Karel Čapek před devadesáti lety.