Mediální výchova jako politické školení mužstva? Ani náhodou

Poslankyně za ODS a členka sněmovního školského výboru Zuzana Majerová Zahradníková v rozhovoru pro Novinky.cz na otázku týkající se problematiky zavádění mediální výchovy odpověděla:

„A co se mediální výchovy týče, obávám se, že by byla jen jinou formou politického školení mužstva. Zvolila by se jediná správná ideologie a ta by se dětem předávala. Nechme tuto výchovu v rukou rodiny a nepleťme politiku znovu do školy.“

Problém je, že paní poslankyně zjevně nebojuje s mediální výchovou. Bojuje se svou představou o ní.

Je potřeba říct jednu věc. Zuzana Majerová Zahradníková, které je mimo jiné také pedagožkou, se buď dopouští hrubého zkreslení, nebo jednoduše nechápe smysl mediální výchovy. Tu totiž nejde v žádném případě směšovat s „politickým školením“ , „jedinou správnou ideologií“, nebo „politikou“. Vysvětlím proč.

To, o co ve skutečnosti jde, lépe pochopíme, nahradíme-li výraz „mediální výchova“ přiléhavějším termínem „výchova k mediální gramotnosti“.

Její podstatou je především rozvíjení schopností analytického přístupu k mediálním obsahům a kritického odstupu od nich. Tedy pochopení, s jakými druhy mediálních obsahů se člověk může setkat, jakou roli hrají média ve společnosti, jaké mají cíle a v neposlední řadě trénink kritického myšlení. Nejde tedy o předávání nějaké ideologie, nejde o šíření nějakého světonázoru a nikdo ani v jejím rámci neříká, co si má kdo myslet.  Jde o metodu, která učí jak se orientovat v medializované době a jak se pokud možno rozhodovat racionálně na základě informací, které jsou k dispozici. O způsob, s jehož pomocí se člověk dokáže lépe orientovat v informační spleti digitálního věku, rozpoznávat lži, polopravdy a manipulativní mediální či politická sdělení od těch faktických.

Chybí k tomu jediné. Stát by měl deklarovat a prosazovat svůj jasný zájem na tom, aby jeho občané nejenom dokázali s chladnou hlavou přijímat a analyzovat mediální sdělení, ale také kriticky myslet. A tuhle snahu k rozvíjení stále potřebnějších, neřku-li klíčových kompetencí zatím vidět příliš není. Tady nejde o ideologii. Jde o to, že nebudeme-li jako národ dbát a pečovat o inteligenci, racionalitu a vzdělání své populace, ohrožujeme tím sami sebe a svou budoucnost.

Snyderova Tyranie: Návod k obraně demokracie

Tyranie – 20 lekcí z 20. století je útlá kniha amerického historika Timothy Snydera, čerstvě vydaná i v češtině. Snyder abstrahuje z pohnutých dějin minulého století jednoduchá a srozumitelná doporučení pro každodenní péči a obranu demokracie. Vypsal jsem několik vět z této skvělé knihy.  Pokračovat ve čtení „Snyderova Tyranie: Návod k obraně demokracie“

Vize

Zatímco se politici předhánějí ve skuhrání na zlou a ošklivou Evropskou unii, v malicherných sporech a pokusech nápravách okamžitých problémů, svět nám stále víc a víc uniká.

Totiž – jestli mi na politice něco chybí, pak je to vize.

Kde jí ale vzít?

Měl bych jeden zcela konkrétní tip.

Představte si za pět minut hotové elektronické daňové přiznání, možnost volit přes internet, administrovat sociální dávky nebo založit firmu během dvaceti minut od svého počítače, připočtěte k tomu jednoduchý a přehledný daňový systém a minimální byrokracii. Představte si svět bez front na úřadech, existenci zákona, který státní správě zakazuje žádat ty samé údaje znovu a znovu, anebo propojení a kompatibilitu všech vládních správních databází – registru vozidel, zdravotních pojištěnců, registru obyvatel, katastru atp. Představte si, že veškerou komunikaci se státem zvládnete přes internet a stát vám přitom nehází klacky pod nohy.

Připočtěte k tomu, že všechny tyhle služby umožňuje vlastnictví jedné jediné karty – elektronického průkazu, nahrazující mimo občanský a řidičský průkaz, cestovní pas, průkazku MHD, kartičku pojišťovny, elektronický podpis a mnoho dalších služeb.

Že je to sci-fi? Ne. Popisuju už existující a funkční systém e-governmentu v Estonsku.

A zatímco v Čechách vznikají a zanikají solitérní nekompatibilní miliardové projekty typu Opencard, IZIP a v neposlední řadě EET, v komunikaci se státem se produkují tuny papírů, ošoupávají se tisíce razítek a podrážek ve frontách, Estonci namísto toho využívají jednoho propojeného digitálního systému, který je – světe div se – otevřen kromě státních služeb i soukromému sektoru jako jsou banky, telefonní operátoři, distributoři energií..

Politická reprezentace tohoto malého pobaltského národa se prostě a jednoduše v roce 1997 rozhodla, že vybuduje moderní a otevřenou elektronickou státní správu, přátelskou k občanům, s přívětivým podnikatelským prostředím.

Nechtěli by to politici zkusit i u nás?