Český terorista

Čech obviněný z teroristického útoku u soudu.
Dokonalý příklad psychologického jevu známého jako Thomasův teorém.

facebook

Co to znamená?
Jednoduše řečeno jde o reálné důsledky nereálných situací.
To znamená, že jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.
Konkrétně:
Důchodce v roce 2017 ve dvou případech pokácel stromy na železniční trať, do kterých pak narazily vlaky. Chtěl vyburcovat veřejnost proti uprchlíkům, kteří jsou podle něho nebezpeční. Když ale u nás nespáchali žádný teroristický útok sami, udělal to on a chtěl to na uprchlíky svést.
A teď nejde o to posmívat se ex post člověku, který uvěřil demagogům a dezinformační masáži o invazi uprchlíků.
Jde o to, co s člověkem může udělat záměna realitu mediálních bublin za svět samotný. Lidé totiž jednají na základě toho, jací se domnívají, že jsou, a na základě své vlastní představy o tom, jaký je svět. A jejich subjektivní interpretace situací se může promítnout do reálného života a stát se pro ně samotné skutečnými. Se všemi – i sebevíc tragickými následky.
Můžeme se povýšeně posmívat těm, kdo skáčou hoaxům na lep.
Ale jde o tohle.
Když dovolíme, aby se diskurz nenávisti a strachu stal obecně přijímaným a akceptovaným, pak se nemůžeme divit tomu, že lidé se podle toho začnou chovat. V určitém okamžiku jednoduše přestane být skutečný stav věcí relevantním faktorem.
A tenhle případ je jen ochutnávkou toho, co se z lidí může stát.

Víc o Thomasově teorému: https://bit.ly/2sa8dGu
Zdroj foto – https://bit.ly/2AvXlao

Reklamy

Dluhopis Republiky: Nekupujte

Dnes jsem se náhodou podíval detailněji na Dluhopisy Republiky vydané k výročí 100 let státu.
Od té doby nevycházím z údivu.
Pomiňme hned zkraje, že si stát půjčuje další a další peníze i v době konjunktury – ekonomického růstu, kdy by dobrý hospodář měl spíš prostředky šetřit na horší časy.
Pro začátek budeme dělat, že Andrej Babiš v roce 2011 neprohlásil: „Deficit je ztráta. Kdyby mi někdo sestavil byznysplán se ztrátou, tak ho vyhodím“ a o tři roky se nedušoval, že je „přesvědčen, že v roce 2017 budeme mít vyrovnaný rozpočet.“ Ani jedno z toho se tak nějak nepovedlo.
Takže zapomeneme i na to, že na příští rok si vláda plánuje půjčit dalších 40 miliard. OK.
Ale o část z téhle sumy si stát říká nám. Občanům. Slovy ministryně Schillerové jsou tyhle dluhopisy vydávány mimo jiné proto, aby občané měli „možnost nového investování.“ Tak se na tu „investici“ pojďme podívat.
MF pod vedením ANO nabízí dluhopisy s průměrným ročním výnosem 2,08 % (v prvním roce 0,5 procenta, pak stoupá až na 4,5 procenta v roce posledním, šestém.) To zní hezky, že.
Než ale půjdete vlastenecky nakupovat, tak si uvědomte, že výnosy se daní. Jako každý kapitálový výnos jsou i tyhle dluhopisy daněny 15procentní daní z příjmu. Takže čistý průměrný výnos klesá na úchvatných 1,69 procenta.
A to nejlepší na konec.
Inflace, tedy míra růstu cenové hladiny se v Česku pohybuje meziročně nad dvěma procenty (a bude asi hůř) a tak vám výnos ze státních dluhopisů nepokryje ani ji. Ať už vložíte cokoli, po šesti letech bude tato hodnota v reálném vyjádření nižší než hodnota, kterou jste do dluhopisů vložili na začátku. Jistota je tedy taková, že když svoje peníze státu půjčíte, proděláte. A to se vyplatí.
PS: Jestli někdo z vás ví, proč by do něčeho takového měli lidé vložit svoje peníze, napište mi do komentářů. Ten nejlepší vyhraje koblihu.

Fotogalerie Dluhopis Republiky

Kristallnacht

Dnes v noci to bude 80 let od předehry holokaustu, Křišťálové noci. V Německu, Rakousku a Sudetech během tohoto pogromu zemřely stovky lidí, bylo vyrabováno či vypáleno na 300 synagog a 7000 židovských obchodů.
Bylo by hezké věřit, že se už nikdy nic takového nemůže stát.
Stejné hry s nenávistí se rozehrávají ale i dnes.
Protižidovské propagandistické působení nacisté prošpikovali nálepkami jako havěť, nákaza, špína, rakovina atd. Proč? Označíme-li druhé lidi za zvěř, nebo ještě za méně než zvěř, je snadnější se tak k nim i chovat.
Tehdy, stejně jako dnes, byly ti nepohodlní označováni za parazity, se kterými je třeba zatočit, za nákazu, kterou je třeba do Evropy nevpustit, a tu , která tu už je, z ní vymazat.
Za zmínku stojí, že stejným slovem – „nepřizpůsobiví“, kterým se tak rádi politici zaklínají, označovali nacisté nepohodlné skupiny obyvatel („unanpassungsfähig“), které byly posléze odesílány do vyhlazovacích táborů.
Jak se to mohlo stát?
Přestože většina lidí věřila tehdy, jako věří dnes, že nenávist a vraždy jsou obecně špatné, nenávidět a ničit něco, co jsme si definovali jako zlo, je úplně jiná hra.
A to, co je zlo, kdo nás ohrožuje a proti komu je třeba bojovat, lidem vždycky ochotně vysvětlí propaganda nenávisti.
A nezáleží na tom, že jednou jsou to Židé, jindy třeba kulaci, muslimové, nebo uprchlíci. Nepřítelem, tím ztělesněním zla, které je třeba zlikvidovat, se může stát kdokoli. Tehdy, stejně jako dnes.

ka0006-u_denik-630
Hořící synagoga v Liberci

Apatická třetina

Apatie. Nedůvěra v média. Nezájem o politiku. To je svět 1/3 Čechů, které vůbec nezajímají zprávy, ukázal průzkum pro Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Většina nekonzumentů mediálních obsahů jsou mladí lidé do 36 let, které spojuje, že se nezajímají o politiku a nedůvěřují médiím.

nekonzumenti_popis

Největší část nekonzumentů tvoří mladší lidé, které můžeme rozdělit do dvou skupiny – Mladí a politicky neangažovaní z větších měst a o trochu starší a Zcela apatičtí z malých a menších měst a obcí. První skupina je relativně aktivní, zajímá se životní styl, módu, muziku a je se svým životem průměrně spokojená. Nezajímá je ale politika ani zpravodajství či publicistika v žádných „hard policy“ tématech. Skupina Zcela apatických se nezajímá o nic, je chudá, čas tráví pasivně a je nespokojená se svým osobním životem. Poslední skupinu nekonzumentů zpravodajství tvoří lidé Masmédiím nedůvěřující. Jsou starší než předchozí dvě skupiny, často pochází z menších měst se středním vzděláním. Nevyužívají internet a je pro ně charakteristická nespokojenost s polistopadovým vývojem a velká nedůvěra k médiím.
Více na http://mapamedii.cz/segmenty/

 

Konspirační myšlení indikuje odpor k očkování. Proč?

Jestli máte ve svém okolí člověka, který je zastáncem nějaké konspirační teorie, je vyšší pravděpodobnost, že tento bude nakloněn i odmítání očkování. Zdá se vám to přitažené za vlasy?

A přece právě tohle ukázala studie „Belief in conspiracy theories associated with vaccine skepticism„, publikovaná letos v Health Journalu.

To, že spolu tyto dvě věci souvisí, nemusí být až takovým překvapením. Obě mají totiž společným jmenovatel, kterým je hluboká nedůvěra v oficiální výklad světa či vědecké poznatky. Zkusím to vysvětlit, i když je mi jasné, že skutečnost je ve skutečnosti poněkud složitější.. 🙂

Jde o to, jestli jsme participující bytosti, nebo ty vymezující se a k jakému mentálnímu / názorovému / ideologickému táboru jsme se kdysi dáno rozhodli přidat.
Každý z nás si den po dni, rok po roce vykládá svět, interpretuje jej a poměřuje se s ním. Někdo ho přijímá a snaží se v něm uplatnit, vyniknout, či jej posunout k lepšímu. To je model participativního přijímání. Na opačném pólu stojí ti, kdo svět vnímají primárně jako nehostinné, nedůvěryhodné, nepřátelské místo plné lži a klamu. To je model vymezení se vůči němu.

Vtip je v tom, že svět je přesně takový, jaký věříme, že je. Vnější i vnitřní. A vždy v něm najdeme to, v co věříme, že v něm je. To je to, o čem mluví sociální psycholog Jonathan Haidt, když říká, že „jakmile se lidé přidají k nějakému politickému týmu, začnou se zaplétat do přediva jeho morální matrice. Kam pohlédnou, všude vidí potvrzení svého velkého narativu..“

Dostaneme-li se tedy do takového stádia nedůvěry k „oficiálnímu světu“, že začneme pochybovat a přestaneme-li mu věřit, je větší šance, že naopak začneme dopřávat sluchu výkladům světa s touto naší tezí „všeobklopující lži“ souznící. To znamená: věřím-li, že vlády nám lžou, že za událostmi stojí ilumináti, reptaliání nebo jiná tajná skupina, prostě že „všechno je jinak“, pak je pravděpodobné, že nebudu věřit ani vyjádřením jiných oficiálních míst – kupříkladu o prospěšnosti očkování, protože si snadno dohledám, že za ním přece stojí farmaceutická lobby či ještě něco horšího…

Takový myšlenkový proces je sice snadno přehledný a dává nám jednoduché odpovědi na složité otázky, problém ale je, že takové odpovědi jsou často nesprávné, že nás zaslepuje vůči skutečnosti, která je vždy bohatší, pestřejší a komplikovanější.

Platí teze v úvodu zmíněná i naopak? Tedy jsou odpůrci očkování nakloněni dopřát sluchu konspiračním teoriím víc než jiní? Na to data nemáme. Ale s jistou pravděpodobností se dá spekulovat, že to tak bude.

O kritičnosti a objevování objeveného

brain-1093904_1280

Z témat ještě nedávno tak okrajových jako Fake-News, dezinformace a šíření hoaxů se stala témata mainstreamová, na která běžně narazíte i v takových médiích, od kterých byste něco podobného ještě před několika málo lety nemohli čekat.

Při povrchním pohledu by to mohlo vypadat, že když v médiích tak rádi a často mluvíme o mediální gramotnosti a kritickém myšlení, tak jsme našli recept na všechny strasti. Že se stačí trochu vzdělávat a myslet a onen příslovečný ráj je na dosah. Což je sice hezká představa, má ale přece jen s realitou málo společného.

Voláme-li zrovna po rozumu, tak neděláme vlastně nic jiného, než že objevujeme dávno objevené. Tak třeba už antický historik Polybios1 suše konstatuje, že „Jelikož události se odehrávají na řadě míst současně, není možné, aby jeden člověk byl v téže době přítomen na více místech, a není možné, aby jediný člověk spatřil na vlastní oči všechna místa na světě a všechny zvláštnosti těchto míst. Nezbývá tedy nic jiného než se vyptávat co největšího počtu lidí, věřit těm důvěryhodným a přistupovat kriticky k získaným informacím.“ Jak prosté, že. Věřit důvěryhodným, informace kriticky vyhodnocovat.

To bylo prosím konstatováno už dvě stě let před naším letopočtem. Nezní vám to povědomě? Už před více než dvěma tisíci lety se lidé zabývali v podstatě stejnými otázkami, jaké si klademe v současnosti. A i my – lidé moderního digitálního věku – dnes v rámci ušlechtilého tažení za probouzení kritického myšlení a boje proti fake news v podstatě ta stejná slova v různých variacích jen opakujeme.

Naše přesvědčení – které je stejně tak idealisticky rozumné a stejně tak aktuální, jako bylo už v antice – vychází z předpokladu, že lidé dostatečně informovaní a edukovaní ve vlastním zájmu použijí k rozhodování svou racionalitu, zváží předem důsledky svých rozhodnutí a tak podobně.

Jenže je tu problém. A ten problém se jmenuje člověk.

Racionalitu a nedejbože kritičnost totiž lidé používají jen občas, jen ve velmi specifických případech a za vhodných okolností. Navrch ještě obvykle jen proto, aby odhalili chyby v argumentaci protivníkově, nikoli vlastní. Jde o přesvědčení, že to ti druzí se chovají divně, zaslepeně a iracionálně, ne my sami. Že jsou to oni – ti druzí – kdo se pletou a vůbec mají blbé názory. Chyby ve vlastní argumentaci a díry ve svém světonázoru máme sklon spíše ignorovat, a to bez ohledu na to, jaký konkrétní názor zastáváme.

A čím víc ubezpečujeme sami sebe o tom, jak jsme racionální a zdatní a chytřejší než ostatní, tím spíš jsme zrovna v tu chvíli v hluboce vyjetých kolejích černobílých stereotypů a nálepek, tím spíš ulpíváme na povrchu, aniž bychom poctivě hledali reálný obraz světa.

Lidé se příliš nezměnili od Polybiových časů. Nekráčíme ke světlým zítřkům, ale potýkáme se v zásadě se stejnými dilematy a problémy stále dokola. A tak se zdá, jako by si tuhle bitvu musela vybojovat každá generace znovu a znovu. Bitvu o rozum, o nepodlehnutí demagogii, o racionalitu bez myšlenkových zkratek a ghett. A teď je to na nás.

1 Oliva P., Polybios a jeho svět. Praha: Arista, 2013,. s.33