Konspirační myšlení indikuje odpor k očkování. Proč?

Jestli máte ve svém okolí člověka, který je zastáncem nějaké konspirační teorie, je vyšší pravděpodobnost, že tento bude nakloněn i odmítání očkování. Zdá se vám to přitažené za vlasy?

A přece právě tohle ukázala studie „Belief in conspiracy theories associated with vaccine skepticism„, publikovaná letos v Health Journalu.

To, že spolu tyto dvě věci souvisí, nemusí být až takovým překvapením. Obě mají totiž společným jmenovatel, kterým je hluboká nedůvěra v oficiální výklad světa či vědecké poznatky. Zkusím to vysvětlit, i když je mi jasné, že skutečnost je ve skutečnosti poněkud složitější.. 🙂

Jde o to, jestli jsme participující bytosti, nebo ty vymezující se a k jakému mentálnímu / názorovému / ideologickému táboru jsme se kdysi dáno rozhodli přidat.
Každý z nás si den po dni, rok po roce vykládá svět, interpretuje jej a poměřuje se s ním. Někdo ho přijímá a snaží se v něm uplatnit, vyniknout, či jej posunout k lepšímu. To je model participativního přijímání. Na opačném pólu stojí ti, kdo svět vnímají primárně jako nehostinné, nedůvěryhodné, nepřátelské místo plné lži a klamu. To je model vymezení se vůči němu.

Vtip je v tom, že svět je přesně takový, jaký věříme, že je. Vnější i vnitřní. A vždy v něm najdeme to, v co věříme, že v něm je. To je to, o čem mluví sociální psycholog Jonathan Haidt, když říká, že „jakmile se lidé přidají k nějakému politickému týmu, začnou se zaplétat do přediva jeho morální matrice. Kam pohlédnou, všude vidí potvrzení svého velkého narativu..“

Dostaneme-li se tedy do takového stádia nedůvěry k „oficiálnímu světu“, že začneme pochybovat a přestaneme-li mu věřit, je větší šance, že naopak začneme dopřávat sluchu výkladům světa s touto naší tezí „všeobklopující lži“ souznící. To znamená: věřím-li, že vlády nám lžou, že za událostmi stojí ilumináti, reptaliání nebo jiná tajná skupina, prostě že „všechno je jinak“, pak je pravděpodobné, že nebudu věřit ani vyjádřením jiných oficiálních míst – kupříkladu o prospěšnosti očkování, protože si snadno dohledám, že za ním přece stojí farmaceutická lobby či ještě něco horšího…

Takový myšlenkový proces je sice snadno přehledný a dává nám jednoduché odpovědi na složité otázky, problém ale je, že takové odpovědi jsou často nesprávné, že nás zaslepuje vůči skutečnosti, která je vždy bohatší, pestřejší a komplikovanější.

Platí teze v úvodu zmíněná i naopak? Tedy jsou odpůrci očkování nakloněni dopřát sluchu konspiračním teoriím víc než jiní? Na to data nemáme. Ale s jistou pravděpodobností se dá spekulovat, že to tak bude.

Reklamy

O kritičnosti a objevování objeveného

brain-1093904_1280

Z témat ještě nedávno tak okrajových jako Fake-News, dezinformace a šíření hoaxů se stala témata mainstreamová, na která běžně narazíte i v takových médiích, od kterých byste něco podobného ještě před několika málo lety nemohli čekat.

Při povrchním pohledu by to mohlo vypadat, že když v médiích tak rádi a často mluvíme o mediální gramotnosti a kritickém myšlení, tak jsme našli recept na všechny strasti. Že se stačí trochu vzdělávat a myslet a onen příslovečný ráj je na dosah. Což je sice hezká představa, má ale přece jen s realitou málo společného.

Voláme-li zrovna po rozumu, tak neděláme vlastně nic jiného, než že objevujeme dávno objevené. Tak třeba už antický historik Polybios1 suše konstatuje, že „Jelikož události se odehrávají na řadě míst současně, není možné, aby jeden člověk byl v téže době přítomen na více místech, a není možné, aby jediný člověk spatřil na vlastní oči všechna místa na světě a všechny zvláštnosti těchto míst. Nezbývá tedy nic jiného než se vyptávat co největšího počtu lidí, věřit těm důvěryhodným a přistupovat kriticky k získaným informacím.“ Jak prosté, že. Věřit důvěryhodným, informace kriticky vyhodnocovat.

To bylo prosím konstatováno už dvě stě let před naším letopočtem. Nezní vám to povědomě? Už před více než dvěma tisíci lety se lidé zabývali v podstatě stejnými otázkami, jaké si klademe v současnosti. A i my – lidé moderního digitálního věku – dnes v rámci ušlechtilého tažení za probouzení kritického myšlení a boje proti fake news v podstatě ta stejná slova v různých variacích jen opakujeme.

Naše přesvědčení – které je stejně tak idealisticky rozumné a stejně tak aktuální, jako bylo už v antice – vychází z předpokladu, že lidé dostatečně informovaní a edukovaní ve vlastním zájmu použijí k rozhodování svou racionalitu, zváží předem důsledky svých rozhodnutí a tak podobně.

Jenže je tu problém. A ten problém se jmenuje člověk.

Racionalitu a nedejbože kritičnost totiž lidé používají jen občas, jen ve velmi specifických případech a za vhodných okolností. Navrch ještě obvykle jen proto, aby odhalili chyby v argumentaci protivníkově, nikoli vlastní. Jde o přesvědčení, že to ti druzí se chovají divně, zaslepeně a iracionálně, ne my sami. Že jsou to oni – ti druzí – kdo se pletou a vůbec mají blbé názory. Chyby ve vlastní argumentaci a díry ve svém světonázoru máme sklon spíše ignorovat, a to bez ohledu na to, jaký konkrétní názor zastáváme.

A čím víc ubezpečujeme sami sebe o tom, jak jsme racionální a zdatní a chytřejší než ostatní, tím spíš jsme zrovna v tu chvíli v hluboce vyjetých kolejích černobílých stereotypů a nálepek, tím spíš ulpíváme na povrchu, aniž bychom poctivě hledali reálný obraz světa.

Lidé se příliš nezměnili od Polybiových časů. Nekráčíme ke světlým zítřkům, ale potýkáme se v zásadě se stejnými dilematy a problémy stále dokola. A tak se zdá, jako by si tuhle bitvu musela vybojovat každá generace znovu a znovu. Bitvu o rozum, o nepodlehnutí demagogii, o racionalitu bez myšlenkových zkratek a ghett. A teď je to na nás.

1 Oliva P., Polybios a jeho svět. Praha: Arista, 2013,. s.33

Babiš, Komenský a apokalypsa

Když se tak mluví o tom Komenském a migraci, tak by bylo fajn připomenout si pár věcí z historie.

komensky
Ale od začátku. Andrej Babiš při své návštěvě Říma prohlásil: „Jan Amos Komenský říkal, že řešení migrace není přesidlování národů, ale jejich vzdělávání. Pokud budou lidé vzdělaní, tak zůstanou doma a nebudou chtít jít jinam do Evropy.“

Asi by nás mělo těšit, když český premiér cituje z klasiků. Je fajn, když premiér hovoří o důležitosti vzdělání. Jen je škoda, že používá citáty, které prokazatelně neexistují. To by nás ale v zemi, v níž se to falešnými citáty jen hemží a s podobnými argumentuje i prezident, nemuselo překvapit. O to ale nejde. Na Komenském jsou totiž zajímavé jiné věci.

Podstatné je, že sám Komenský byl sice filosofem a pedagogem, ale také několikanásobným migrantem a uprchlíkem. Ba co víc, byl uprchlíkem náboženským.

Mimo téhle jeho tváře, kterou známe, měl ale Komenský i druhou, o poznání temnější. Jak uvádí švédský historik Peter Englund, proměnil se Komenský skrze léta nezdarů a hlubokých lidských neštěstí v politického extremistu. Kromě toho na základě svých náboženských přesvědčení byl spolu s dalšími velmi neloajální k zemi, která mu poskytla útočiště.
Ale jedno po druhém.
Komenský byl – jak asi všichni víme – protestant a kazatel Jednoty bratrské. Kvůli svému vyznání se musel po bitvě na Bílé hoře skrývat a v roce 1628 odešel do exilu v polském Lešně. Spolu s dalšími českými bratry využili polské tolerance a postavili si zde vlastní kostely a školy.
Čeští bratři – protestanti – podlehli postupně ve stupňujícím se náboženském poblouznění proroctvím o apokalyptickém střetnutí protestantismu a katolicismu. Tenhle očekávaný poslední souboj s Antikristem, kterého v jejich myslích ztělesňoval papež (tedy katolík) byl jedním z důvodů, proč čechové v polské migraci radostně a s jásotem uvítali roku 1655 švédskou (čili protestantskou) invazi do Polska a přicházejícím vojskům všemožně pomáhali – materiálně i zpravodajsky.
Že tahle otevřená podpora švédským okupačním vojskům vyvolala mezi Poláky zlou krev je nasnadě. Švédové Čechům jako poděkování sice slíbili za odměnu ochranu, zůstalo ale jen u slibů.
Když v Polsku vypuklo povstání a švédové se začali stahovat k pobřeží, Čechové náhle zůstali sami. Od šikany, kterou prožívali už předtím, situace rychle vygradovala k otevřenému násilí, a když bylo Lešno na podzim roku 1656 napadeno polskými vzbouřenci, šlo o holý život. A čeští bratři, kterým se podařilo uprchnout, přišli o všechno, co měli.
Sám Komenský unikl, přišel ale o své stěžejní literární celoživotní dílo. Odešel do Amsterdamu, ale ani tam se nevzdal svých přesvědčení o pravdivosti apokalyptických proroctví. O 14 let později zemřel.

Co z toho vyplývá? Snad jen, že skutečnost je obvykle složitější, než se zdá.
A my můžeme zatím uvažovat o tom, co o naší současnosti vypovídá fakt, že migrant – premiér používá jako argument k odmítnutí migrace neexistující citát migranta – pedagoga.

Co by asi tak napsal…

„Jezdím tramvajemi, jež před půl rokem začaly jezdit jinam. Taxíky, jejichž řidiči se nedovedou dostat k cíli, protože je příliš mnoho rozkopaných ulic. Dennodenně slyším vyprávět nejneuvěřitelnější příhody z všedního života plné absurdních point. Zdá se mi, že žiju ve stroji, který se zbláznil. Jedu v rozpadávajícím se autobusu, jenž se vymknul moci řidiče a žene se neznámými cestami, zatímco řidič uklidňuje cestující, že se vlastně nic nepřihodilo,“ poznamenal si filmař Pavel Juráček 24. ledna 1965 do svého deníku.

Přemýšlím, co by asi tak napsal o dnešku.

O té naší době, ve které sice máme bitcoin, sociální sítě a mandlové mléko, ale ve které padají mosty, protože se o ně nikdo nestará. O časech, kdy se Prahou pořád projet nedá, protože je i po padesáti letech příliš mnoho rozkopaných ulic. O zemi, která se nejvíc ze všeho bojí uprchlíků, kteří u nás nejsou a ani k nám nechtějí. O době, kdy může být trestně stíhaný člověk premiérem a stát se zároveň ministrem spravedlnosti..

Co by asi tak napsal..

Zemanova nesmrtelnost

Při sledování Zemanova obřadního pálení červených trenek jsem si vzpomněl na Kunderův román Nesmrtelnost.

Konkrétně na to, jak u dveří jedné z postav – jistého poslance Bernarda Bernarda – zazvoní zavalitý muž, vstrčí mu do ruky lepenkovou rouru a trvá na tom, aby jí otevřel. Bertrand tak učiní a uvnitř najde diplom, na kterém je úhledným písmem v krásných barvách napsáno: „Bernard Bertrand byl jmenován totálním oslem.“

Bernarda to naprosto vykolejí. Ještě aby ne, když ví, že „jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu.“

Včerejší pálení téhle karikatury prezidentem Zemanem naznačilo, že právě ty červené trenky, které před třemi lety zavlály nad hradem, se staly přesně tou trapnou nálepkou, která navždy proměnila svého nositele. Že právě trenky jsou kunderovskou nesmrtelnou karikaturou, kterou Zeman nemůže přenést přes srdce a zapomenout, protože se staly jeho bolestivě směšným symbolem.

Takže jestli jste dočetli až sem a čekáte na pointu, anebo chcete-li vysvětlení té prapodivné podívané, která se na hradě včera odehrála, poskytne ho zase Kundera ústy další románové postavy – Paula: „Když je člověk jmenován oslem, začne se chovat jako osel.“

Bez názvu-2

Na 3000 uprchlíků v Německu posiluje řady dobrovolných hasičů.

„Pomoc druhým mě naplňuje,“ říká jeden z nich v článku na webu HateFree.

hasici_uprchlici_big

Zprávy tohoto typu pravděpodobně v komerčních médiích nikdy neuvidíte.
Nezapadají totiž do snadno přehledné škatulky uprchlíci=hrozba, se kterou je tak lehké hromadit sledovanost.
Proč je to ale problém?
Zcela jednoduše řečeno, mediální obrazy, jimž jsme vystaveni, formují naše vnímání skutečnosti. A my pak intuitivně posuzujeme pravděpodobnost možných událostí podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl.
Takže se nelze divit, že pod vlivem zpráv plných nepřátelství a strachu se začneme cítit ohroženi.
A když se lidi bojí, nejsou schopni se rozhodovat racionálně.
Prudké emoce totiž spolehlivě vypínají rozum.
Čím větší strach mají, tím lépe jsou ovladatelní.
A nerozumná masa lidí je sen všech populistů a demagogů.