Knížka má stránku! (na FB)

Ahoj lidi, jen vám chci říct, že ta moje knížka má svou vlastní stránku na Facebooku. Tak tam můžete beztrestně nechat lajk. 😉 Nebo si jí koupit.

banner

Reklamy

Co by asi tak napsal…

„Jezdím tramvajemi, jež před půl rokem začaly jezdit jinam. Taxíky, jejichž řidiči se nedovedou dostat k cíli, protože je příliš mnoho rozkopaných ulic. Dennodenně slyším vyprávět nejneuvěřitelnější příhody z všedního života plné absurdních point. Zdá se mi, že žiju ve stroji, který se zbláznil. Jedu v rozpadávajícím se autobusu, jenž se vymknul moci řidiče a žene se neznámými cestami, zatímco řidič uklidňuje cestující, že se vlastně nic nepřihodilo,“ poznamenal si filmař Pavel Juráček 24. ledna 1965 do svého deníku.

Přemýšlím, co by asi tak napsal o dnešku.

O té naší době, ve které sice máme bitcoin, sociální sítě a mandlové mléko, ale ve které padají mosty, protože se o ně nikdo nestará. O časech, kdy se Prahou pořád projet nedá, protože je i po padesáti letech příliš mnoho rozkopaných ulic. O zemi, která se nejvíc ze všeho bojí uprchlíků, kteří u nás nejsou a ani k nám nechtějí. O době, kdy může být trestně stíhaný člověk premiérem a stát se zároveň ministrem spravedlnosti..

Co by asi tak napsal..

Zemanova nesmrtelnost

Při sledování Zemanova obřadního pálení červených trenek jsem si vzpomněl na Kunderův román Nesmrtelnost.

Konkrétně na to, jak u dveří jedné z postav – jistého poslance Bernarda Bernarda – zazvoní zavalitý muž, vstrčí mu do ruky lepenkovou rouru a trvá na tom, aby jí otevřel. Bertrand tak učiní a uvnitř najde diplom, na kterém je úhledným písmem v krásných barvách napsáno: „Bernard Bertrand byl jmenován totálním oslem.“

Bernarda to naprosto vykolejí. Ještě aby ne, když ví, že „jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu.“

Včerejší pálení téhle karikatury prezidentem Zemanem naznačilo, že právě ty červené trenky, které před třemi lety zavlály nad hradem, se staly přesně tou trapnou nálepkou, která navždy proměnila svého nositele. Že právě trenky jsou kunderovskou nesmrtelnou karikaturou, kterou Zeman nemůže přenést přes srdce a zapomenout, protože se staly jeho bolestivě směšným symbolem.

Takže jestli jste dočetli až sem a čekáte na pointu, anebo chcete-li vysvětlení té prapodivné podívané, která se na hradě včera odehrála, poskytne ho zase Kundera ústy další románové postavy – Paula: „Když je člověk jmenován oslem, začne se chovat jako osel.“

Bez názvu-2

Na 3000 uprchlíků v Německu posiluje řady dobrovolných hasičů.

„Pomoc druhým mě naplňuje,“ říká jeden z nich v článku na webu HateFree.

hasici_uprchlici_big

Zprávy tohoto typu pravděpodobně v komerčních médiích nikdy neuvidíte.
Nezapadají totiž do snadno přehledné škatulky uprchlíci=hrozba, se kterou je tak lehké hromadit sledovanost.
Proč je to ale problém?
Zcela jednoduše řečeno, mediální obrazy, jimž jsme vystaveni, formují naše vnímání skutečnosti. A my pak intuitivně posuzujeme pravděpodobnost možných událostí podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl.
Takže se nelze divit, že pod vlivem zpráv plných nepřátelství a strachu se začneme cítit ohroženi.
A když se lidi bojí, nejsou schopni se rozhodovat racionálně.
Prudké emoce totiž spolehlivě vypínají rozum.
Čím větší strach mají, tím lépe jsou ovladatelní.
A nerozumná masa lidí je sen všech populistů a demagogů.

„Slušní Češi“

V dnešním vysílání 168 hodin najdete reportáž o „Slušných Češích“ (od času 15:00), kteří neváhali vyhrožovat českým dětem cizinců – tu vhozením granátu do třídy, tu zplynováním. Mluví se taky o pitomcích, kteří jen kvůli barvě kůže zmlátili v tramvaji Afričana, který tu žije už deset let.

Můžete si namlouvat, že xenofobní a nenávistné projevy, které slýcháme od některých politiků a médií, jsou jen takovým plácáním. Jenže to není pravda. Nakonec jim někdo uvěří – a začne se podle toho chovat. Třeba ve vaší škole. Nebo tramvaji.

Teorie hradní Dory

Pamatujete si na animák Hledá se Dory?
To je o film rybce, které vynechává po pár minutách krátkodobá paměť, prostě se co pár minut restartuje do nevědomí..
A já mám takovou teorii.
Myslím, že to je případ i mluvčího Ovčáčka.
Nenacházím totiž jiné vysvětlení, jak by někdo dokázal s takovou bravurou zastávat názor, který zároveň vyvrací, jako právě on.
I když chápu, že čtyři hodiny jsou dost dlouhá doba i na téhle planetě, natož pak v hradním Matrixu.
Nakonec mi připadá snesitelnější představa mluvčího,který se co chvíli restartuje, než hradního úředníka, kterému je úplně jedno co vypouští do světa.

Demagog.cz — Factcheck politických diskuzí
(Objevili v Demagog.CZ, za což jim patří dík.)

Lidské chování je jedna velká záhada

Až zas budete mít chuť rozčilovat se nad tím, proč lidi pořád věří Babišovi, Kalouskovi, Zemanovi nebo komunistům, pak byste měli vědět, že sociální psychologie má docela dobré vysvětlení.

A to je fakt prosté – lidské chování je jedna velká záhada.
To máte tak:

Často totiž vlastně nevíme, proč děláme to, co děláme.
Racionálně se totiž chováme jen někdy – a to za příznivých okolností.
Platí, že rychleji cítíme než myslíme.
Myšlení dá totiž práci a je nepohodlné.
Prudké emoce libovolného druhu myšlení spolehlivě vypínají.
Proto se před volbami straší víc než kdy jindy.
Kromě toho emoce spolehlivě porážejí rozum – a proto jedno osobní poklábosení se sympatickým politikem zapůsobí víc než tuna článků a programů.
Nejochotněji se dáme nachytat na to, co máme rádi a čemu věříme – třeba na vizi přehledného, funkčního a bezpečného světa, který si přejeme.
Kromě toho záleží na tom, s kým se stýkáme.
Víc než cokoli jiného jsme totiž přizpůsobiví a konformističtí.
A tak když se můžeme svobodně rozhodovat, obvykle se vzájemně napodobujeme.
Což není vždycky na škodu – tak třeba pomáháme, když ostatní pomáhají také.
Obecně se ale zajímáme spíš o ty, které vnímáme jako nám samotným podobné – tady je třeba hledat ten obraz politika jako „jednoho z nás.“
A ve finále ani tak nehledáme skutečnou pravdu, jako spíš argumenty pro naše už dříve vytvořené názory.
A informace, které jsou v rozporu s naším přesvědčením, s oblibou ignorujeme.