Apatická třetina

Apatie. Nedůvěra v média. Nezájem o politiku. To je svět 1/3 Čechů, které vůbec nezajímají zprávy, ukázal průzkum pro Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Většina nekonzumentů mediálních obsahů jsou mladí lidé do 36 let, které spojuje, že se nezajímají o politiku a nedůvěřují médiím.

nekonzumenti_popis

Největší část nekonzumentů tvoří mladší lidé, které můžeme rozdělit do dvou skupiny – Mladí a politicky neangažovaní z větších měst a o trochu starší a Zcela apatičtí z malých a menších měst a obcí. První skupina je relativně aktivní, zajímá se životní styl, módu, muziku a je se svým životem průměrně spokojená. Nezajímá je ale politika ani zpravodajství či publicistika v žádných „hard policy“ tématech. Skupina Zcela apatických se nezajímá o nic, je chudá, čas tráví pasivně a je nespokojená se svým osobním životem. Poslední skupinu nekonzumentů zpravodajství tvoří lidé Masmédiím nedůvěřující. Jsou starší než předchozí dvě skupiny, často pochází z menších měst se středním vzděláním. Nevyužívají internet a je pro ně charakteristická nespokojenost s polistopadovým vývojem a velká nedůvěra k médiím.
Více na http://mapamedii.cz/segmenty/

 

Reklamy

Pokoušení hodných strýčků

Otevřel jsem si po letech jednu z knih Tomáše Halíka. V jedné z částí mluví o svůdnosti jednoduchých řešení složitých problémů. O snadnosti, se kterou zas a znova sklouzáváme k rozdělování na „my“ hodní a „oni“ – ti hloupí, ti zlí, ti na druhém břehu, ti, se kterými se nemluví. Halík píše o tom, jak rádi tyhle naše zdá se přirozené sklony  využívají všemožní mocichtiví populisté a demagogové.

„Člověk, nakolik je dospělý a duševně zdravý, má odpovědnost i za to, zda se nechá vláčet poryvy svých nálad, nebo zda je dokáže zpracovávat. Budeme žít jenom z nálad? Budeme žít jen z nářků? Necháme se ovládnout strachem a úzkostmi, abychom nahrávali těm, kdo přicházejí k znejistělým lidem a jako hodní strýčkové nabízejí své jednoduché recepty, jak svět rozdělit na my a oni – přičemž „oni“ jsou vždycky vinni a „my“ si svou úzkost můžeme vybít útoky proti těm odlišným? Právě tomuto zjednodušování je třeba říct veliké a statečné NE! – ať už přicházejí v náboženském rouše pod prapory politických či vlasteneckých hesel.
Všechny fundamentalismy, které nám nabízejí nějaká jednoduchá řešení, jsou velikým pokušením… Pozor na všechny, kdo si myslím že oni jediní mají recept na záchranu světa a že všichni, kdo jejich pohled nesdílejí, jsou hlupáci nebo nepřátelé lidstva..“ (Oslovit Zachea, str. 417-8)

Tahle pasáž není v Halíkově knize nadarmo. Vychází z biblického příběhu o celníku Zacheovi, který najdeme v Lukášově evangeliu. To bylo tak. Zacheus byl vrchní celník v Jerichu, který vybíral a vymáhal daně pro cizí okupanty (rozuměj Římany). Člověk velmi bohatý, ale taky nepopulární, mohli bychom říct i to, že byl ostatními považován za kolaboranta. Prostě pracháč, který sloužil nenáviděnému Římu. Navíc – aby toho nebylo málo – byl velmi drobné postavy, což je fakt, který bible výslovně uvádí nikoli jen pro efekt. Prcek, kolaborant, z něhož si všichni ostatní utahují a pohrdají jím. Zacheus tedy na jedné straně disponuje všemožným blahobytem a mocí, zároveň je vystaven neustálým obavám z toho, jak si ho podají jeho spoluobčané, až přijde vhodná příležitost. Ví taky, že nemá šanci se jim sám ubránit.

A jednoho dne do města přijde ten slavný prorok, ta superstar, ta celebrita, o které každý mluví, ten Ježíš. I Zacheus by ho rád viděl a udělal si s ním selfíčko, ale bojí se mezi lidi a zdálky by nic neviděl, tak si vyleze na strom, aby ho aspoň zahlédl. A co čert nechtěl, Ježíš se zastaví zrovna pod tím stromem, obrátí se do koruny a oznámí Zacheovi – hej ty tam, slez rychle dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě. Ze všech těch lidí co ho obklopovali, z toho davu, si ona celebrita vybere zrovna tohohle trpaslíka, tohohle křiváka? Nechápali ostatní a remcali cosi o hříšnících. Ale Ježíš si jich nevšímá a když pak vyjde z prckova domu, je Zacheus někým jiným a svůj majetek rozdá chudým. Což tahle vedle stojící superstar okomentuje lakonicky: Dnes přišla do tohoto domu spása. Přišel jsem totiž hledat a zachránit, co zahynulo.

I když si odmyslíte tenhle happyend o napravení kolaboranta, je příběh o Zacheovi inspirativní. Mluví totiž o oněm velkém NE, které doporučuje Halík. Ne rychlým soudům, ne předsudkům, ne dělení společnosti na nás hodné a ty ostatní hajzly. Odmítá jednoduchá řešení (která jak víme obvykle nefungují). Vždycky se najde, v každé sociální bublině, ten hodný strejda, který má jasno, jak s těmi, kdo s námi nesouhlasí nebo jsou jen jiní, zatočit. A rád to za nás udělá, když mu dáme svůj hlas. To platilo tenkrát, stejně jako dnes. Odmítnout tyhle instantní spasitele, kteří mají odpověď na každou otázku, umí mobilizovat a stavět ploty, zdi a hloubit příkopy – to je těžší, než to vypadá, jen se podívejte na volební výsledky…

Filmové tipy: November / Listopad

Když bych měl popsat ve zkratce tenhle film, nejsnazší by mi přišlo říct, ať si představíte, jak spolu František Vláčil a Jan Švankmajer natočí romantický příběh. Zní to trochu divně, uznávám. Taky to není film pro každého.

Estonský režisér Rainer Sarnet natočil Listopad podle knižní předlohy Andruse Kivirähka Rehepapp (Dráb), kterou jsem nečetl a u sledování filmu neměl pocit, že bych jí k výkladu nějak potřeboval. Listopad totiž není velkým filmovým příběhem, ale výletem do bizarního černobílého světa estonské mytologie, v němž se mísí chladně syrový svět dávného vesnického lidu se světem vlkodlaků, nadpřirozených bytostí a lidmi stvořených strojů, jimž ďábel dokáže vdechnout duši.. Svět, ve kterém dokáže být i sněhulák básníkem… A přece je to o lásce..
Jestli dokážete překousnout tuhle nálož bizarností, nebo je dokonce máte rádi, pak se  před vámi otevře filmová lahůdka s výjimečně krásnou a výtvarnou kamerou (a dechberoucími kompozicemi) a během dvou hodin stopáže se rozhodně nestihnete ani na okamžik nudit.

  • Režie: Rainer Sarnet
  • Hodnocení ČSFD: 69%
  • Hodnocení ImDB: 7.2/10

Konspirační myšlení indikuje odpor k očkování. Proč?

Jestli máte ve svém okolí člověka, který je zastáncem nějaké konspirační teorie, je vyšší pravděpodobnost, že tento bude nakloněn i odmítání očkování. Zdá se vám to přitažené za vlasy?

A přece právě tohle ukázala studie „Belief in conspiracy theories associated with vaccine skepticism„, publikovaná letos v Health Journalu.

To, že spolu tyto dvě věci souvisí, nemusí být až takovým překvapením. Obě mají totiž společným jmenovatel, kterým je hluboká nedůvěra v oficiální výklad světa či vědecké poznatky. Zkusím to vysvětlit, i když je mi jasné, že skutečnost je ve skutečnosti poněkud složitější.. 🙂

Jde o to, jestli jsme participující bytosti, nebo ty vymezující se a k jakému mentálnímu / názorovému / ideologickému táboru jsme se kdysi dáno rozhodli přidat.
Každý z nás si den po dni, rok po roce vykládá svět, interpretuje jej a poměřuje se s ním. Někdo ho přijímá a snaží se v něm uplatnit, vyniknout, či jej posunout k lepšímu. To je model participativního přijímání. Na opačném pólu stojí ti, kdo svět vnímají primárně jako nehostinné, nedůvěryhodné, nepřátelské místo plné lži a klamu. To je model vymezení se vůči němu.

Vtip je v tom, že svět je přesně takový, jaký věříme, že je. Vnější i vnitřní. A vždy v něm najdeme to, v co věříme, že v něm je. To je to, o čem mluví sociální psycholog Jonathan Haidt, když říká, že „jakmile se lidé přidají k nějakému politickému týmu, začnou se zaplétat do přediva jeho morální matrice. Kam pohlédnou, všude vidí potvrzení svého velkého narativu..“

Dostaneme-li se tedy do takového stádia nedůvěry k „oficiálnímu světu“, že začneme pochybovat a přestaneme-li mu věřit, je větší šance, že naopak začneme dopřávat sluchu výkladům světa s touto naší tezí „všeobklopující lži“ souznící. To znamená: věřím-li, že vlády nám lžou, že za událostmi stojí ilumináti, reptaliání nebo jiná tajná skupina, prostě že „všechno je jinak“, pak je pravděpodobné, že nebudu věřit ani vyjádřením jiných oficiálních míst – kupříkladu o prospěšnosti očkování, protože si snadno dohledám, že za ním přece stojí farmaceutická lobby či ještě něco horšího…

Takový myšlenkový proces je sice snadno přehledný a dává nám jednoduché odpovědi na složité otázky, problém ale je, že takové odpovědi jsou často nesprávné, že nás zaslepuje vůči skutečnosti, která je vždy bohatší, pestřejší a komplikovanější.

Platí teze v úvodu zmíněná i naopak? Tedy jsou odpůrci očkování nakloněni dopřát sluchu konspiračním teoriím víc než jiní? Na to data nemáme. Ale s jistou pravděpodobností se dá spekulovat, že to tak bude.

Babišovy děti

Marně se pokouším pojmenovat si sám pro sebe míru znechucení, jakou ve mě vzbudilo prohlášení našeho premiéra k možnému přijetí padesáti dětí – válečných sirotků – kteří jsou v uprchlických táborech v Řecku a dalších evropských zemích.

„Proč bychom měli přijímat syrské sirotky? Proč bychom se měli starat právě o Syřany?“

Ptá se Andrej Babiš, který se ještě loni neváhal nechat fotit u pomníku sira Nicolase Wintona, zachránce 669 dětských životů před jistou smrtí v nacistických táborech.

Stojí za připomenutí, že to byl Winton, kdo vedle své normální práce s pomocí několika dobrovolníků vyhledával adoptivní rodiče, vyřizoval administrativu u britských úřadů a organizoval odjezdy Kindretransportů z Prahy. Úplně poslední vlak s 250 dětmi byl vypraven 1. září 1939, ale byl zastaven a poslán zpět, protože ve stejný den vypukla druhá světová válka. Děti, které jím měly odjet, téměř všechny do jednoho zemřely v koncentračních táborech.

„Proč bychom měli přijímat židovské děti? Proč bychom se měli starat právě o české Židy?“, mohl se přitom před téměř osmdesáti lety zeptat Winton. A neudělal to.

Jestli máte dojem, že tu míchám dvě různé věci, že tyhle dvě věci se nadají porovnávat a že hledám paralely tam, kde nejsou, pak s vámi asi budou souhlasit v tom, že jsou to jiné situace v historickém kontextu, místě i čase.
Ale mají i něco, co je spojuje.
A ta věc se jmenuje lidskost. Způsob, jak se sami vztahujeme k druhým, způsob jak soucítíme s dětmi, třebaže jsou z jiné země. Jak moc je i přesto považujeme za lidi, kterým je třeba pomoci a kterým jsme mohli dát naději na lepší, bezpečný a důstojný život.
Britové tehdy řekli lidskosti ano, Babiš jí za nás všechny odmítl.
A já marně hledám dostatečně silná slova znechucení nad tímhle postojem.

O kritičnosti a objevování objeveného

brain-1093904_1280

Z témat ještě nedávno tak okrajových jako Fake-News, dezinformace a šíření hoaxů se stala témata mainstreamová, na která běžně narazíte i v takových médiích, od kterých byste něco podobného ještě před několika málo lety nemohli čekat.

Při povrchním pohledu by to mohlo vypadat, že když v médiích tak rádi a často mluvíme o mediální gramotnosti a kritickém myšlení, tak jsme našli recept na všechny strasti. Že se stačí trochu vzdělávat a myslet a onen příslovečný ráj je na dosah. Což je sice hezká představa, má ale přece jen s realitou málo společného.

Voláme-li zrovna po rozumu, tak neděláme vlastně nic jiného, než že objevujeme dávno objevené. Tak třeba už antický historik Polybios1 suše konstatuje, že „Jelikož události se odehrávají na řadě míst současně, není možné, aby jeden člověk byl v téže době přítomen na více místech, a není možné, aby jediný člověk spatřil na vlastní oči všechna místa na světě a všechny zvláštnosti těchto míst. Nezbývá tedy nic jiného než se vyptávat co největšího počtu lidí, věřit těm důvěryhodným a přistupovat kriticky k získaným informacím.“ Jak prosté, že. Věřit důvěryhodným, informace kriticky vyhodnocovat.

To bylo prosím konstatováno už dvě stě let před naším letopočtem. Nezní vám to povědomě? Už před více než dvěma tisíci lety se lidé zabývali v podstatě stejnými otázkami, jaké si klademe v současnosti. A i my – lidé moderního digitálního věku – dnes v rámci ušlechtilého tažení za probouzení kritického myšlení a boje proti fake news v podstatě ta stejná slova v různých variacích jen opakujeme.

Naše přesvědčení – které je stejně tak idealisticky rozumné a stejně tak aktuální, jako bylo už v antice – vychází z předpokladu, že lidé dostatečně informovaní a edukovaní ve vlastním zájmu použijí k rozhodování svou racionalitu, zváží předem důsledky svých rozhodnutí a tak podobně.

Jenže je tu problém. A ten problém se jmenuje člověk.

Racionalitu a nedejbože kritičnost totiž lidé používají jen občas, jen ve velmi specifických případech a za vhodných okolností. Navrch ještě obvykle jen proto, aby odhalili chyby v argumentaci protivníkově, nikoli vlastní. Jde o přesvědčení, že to ti druzí se chovají divně, zaslepeně a iracionálně, ne my sami. Že jsou to oni – ti druzí – kdo se pletou a vůbec mají blbé názory. Chyby ve vlastní argumentaci a díry ve svém světonázoru máme sklon spíše ignorovat, a to bez ohledu na to, jaký konkrétní názor zastáváme.

A čím víc ubezpečujeme sami sebe o tom, jak jsme racionální a zdatní a chytřejší než ostatní, tím spíš jsme zrovna v tu chvíli v hluboce vyjetých kolejích černobílých stereotypů a nálepek, tím spíš ulpíváme na povrchu, aniž bychom poctivě hledali reálný obraz světa.

Lidé se příliš nezměnili od Polybiových časů. Nekráčíme ke světlým zítřkům, ale potýkáme se v zásadě se stejnými dilematy a problémy stále dokola. A tak se zdá, jako by si tuhle bitvu musela vybojovat každá generace znovu a znovu. Bitvu o rozum, o nepodlehnutí demagogii, o racionalitu bez myšlenkových zkratek a ghett. A teď je to na nás.

1 Oliva P., Polybios a jeho svět. Praha: Arista, 2013,. s.33

Babiš, Komenský a apokalypsa

Když se tak mluví o tom Komenském a migraci, tak by bylo fajn připomenout si pár věcí z historie.

komensky
Ale od začátku. Andrej Babiš při své návštěvě Říma prohlásil: „Jan Amos Komenský říkal, že řešení migrace není přesidlování národů, ale jejich vzdělávání. Pokud budou lidé vzdělaní, tak zůstanou doma a nebudou chtít jít jinam do Evropy.“

Asi by nás mělo těšit, když český premiér cituje z klasiků. Je fajn, když premiér hovoří o důležitosti vzdělání. Jen je škoda, že používá citáty, které prokazatelně neexistují. To by nás ale v zemi, v níž se to falešnými citáty jen hemží a s podobnými argumentuje i prezident, nemuselo překvapit. O to ale nejde. Na Komenském jsou totiž zajímavé jiné věci.

Podstatné je, že sám Komenský byl sice filosofem a pedagogem, ale také několikanásobným migrantem a uprchlíkem. Ba co víc, byl uprchlíkem náboženským.

Mimo téhle jeho tváře, kterou známe, měl ale Komenský i druhou, o poznání temnější. Jak uvádí švédský historik Peter Englund, proměnil se Komenský skrze léta nezdarů a hlubokých lidských neštěstí v politického extremistu. Kromě toho na základě svých náboženských přesvědčení byl spolu s dalšími velmi neloajální k zemi, která mu poskytla útočiště.
Ale jedno po druhém.
Komenský byl – jak asi všichni víme – protestant a kazatel Jednoty bratrské. Kvůli svému vyznání se musel po bitvě na Bílé hoře skrývat a v roce 1628 odešel do exilu v polském Lešně. Spolu s dalšími českými bratry využili polské tolerance a postavili si zde vlastní kostely a školy.
Čeští bratři – protestanti – podlehli postupně ve stupňujícím se náboženském poblouznění proroctvím o apokalyptickém střetnutí protestantismu a katolicismu. Tenhle očekávaný poslední souboj s Antikristem, kterého v jejich myslích ztělesňoval papež (tedy katolík) byl jedním z důvodů, proč čechové v polské migraci radostně a s jásotem uvítali roku 1655 švédskou (čili protestantskou) invazi do Polska a přicházejícím vojskům všemožně pomáhali – materiálně i zpravodajsky.
Že tahle otevřená podpora švédským okupačním vojskům vyvolala mezi Poláky zlou krev je nasnadě. Švédové Čechům jako poděkování sice slíbili za odměnu ochranu, zůstalo ale jen u slibů.
Když v Polsku vypuklo povstání a švédové se začali stahovat k pobřeží, Čechové náhle zůstali sami. Od šikany, kterou prožívali už předtím, situace rychle vygradovala k otevřenému násilí, a když bylo Lešno na podzim roku 1656 napadeno polskými vzbouřenci, šlo o holý život. A čeští bratři, kterým se podařilo uprchnout, přišli o všechno, co měli.
Sám Komenský unikl, přišel ale o své stěžejní literární celoživotní dílo. Odešel do Amsterdamu, ale ani tam se nevzdal svých přesvědčení o pravdivosti apokalyptických proroctví. O 14 let později zemřel.

Co z toho vyplývá? Snad jen, že skutečnost je obvykle složitější, než se zdá.
A my můžeme zatím uvažovat o tom, co o naší současnosti vypovídá fakt, že migrant – premiér používá jako argument k odmítnutí migrace neexistující citát migranta – pedagoga.