Česko hledá pana krále. Už zase.

Nevím jestli jste si toho taky všimli. Totiž mám neodbytný dojem, že my Čechové máme zakódováno jakési očekávání, že ten který zvolený představitel bude plnit roli jakéhosi skorokrále, anebo alespoň laskavého, moudrého a místy snad trochu zmateného, ale roztomilého tatíčka. Nutno podotknout, že skutečně výrazní vrcholní politici se s tímhle archetypem snaží pracovat a více či méně úspěšně se do něj stylizují.

Naslouchají tak nevyřčené poptávce po hodném, laskavém a k lidu spravedlivému vládci, který se může dopustit i nepravostí, ne ze zlého úmyslu, ale vždy ale jen proto, že ho jen jeho úředníci spolu se zlou vrchností klamou a obcházejí.

Nejde přitom o nijak novou záležitost. Hojně rozšířený je tenhle motiv už v pověstech, později pohádkách o lidumilném císaři, který často mizí v přestrojení ze zámku, aby poznal život svých poddaných, vyprávělo se o tom, jak císař chodil mezi lid, jednou jako žebrák, jindy pocestný, tu a tam se odmění dukátem sedlákovi za napití ze džbánu..

A ve finále „…lid ani neuvěřil, když došla novina, že císař Josef umřel. Že je živ, takové přesvědčení se v lidu ujalo, a že se jen ukryl před pány, kteří nepřáli uvolnění selského lidu, že císař mešká v přestrojení mezi lidem a obchází dědiny…“, jak psal Alois Jirásek.

Sluší se ale podotknout, že zrovna Josef II. si ale svou oblibu mezi prostým lidem vydobyl tím, že skutečně výrazně zlepšil jeho postavení, zrušil nevolnictví, takže se poddaní mohli stěhovat bez souhlasu vrchnosti, zavedl toleranční patent, čímž zrušil monopol katolíků atd.

Když jsme u těch pověstí a pohádek, právě tyhle archetypy jsou tím, co se nám nesmazatelně vrývá pod kůži už od dětství. Povšimněte si jen, jak často otcovsky titulujeme historické osobnosti – Karel IV. je otec vlasti, Masaryk tatíček národa.. Mimochodem, tahle tradice je mnohem starší a navazuje už na římské císaře, kteří byli jako otcové vlasti titulováni už za života. Což je sice pěkné, myslím ale že ve volbách bychom si mohli dovolit tu a tam o něco racionálnější a dospělejší přístup, než oceňovat panwerichovské postavy.

Problém je v tom, že dnes tímhle vztahováním se k otcovským (pohádkovým) figurám dává společnost najevo hlavně svou nedospělost, poznamenal už před lety Bohumil Kartous v jednom ze svých článků. Tedy že si žádáme moudrosti a ochrany nějaké rádoby královské, vrchnostenské či otcovské persony, namísto abychom se vztahovali ke skutečným funkčním demokratickým mechanismům jako sebevědomí a nezávislí občané.

A dokud nedospějeme, bude se nám dostávat přesně takových opatrovníků, jaké si zasluhujeme.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s