Zemanova nesmrtelnost

Při sledování Zemanova obřadního pálení červených trenek jsem si vzpomněl na Kunderův román Nesmrtelnost.

Konkrétně na to, jak u dveří jedné z postav – jistého poslance Bernarda Bernarda – zazvoní zavalitý muž, vstrčí mu do ruky lepenkovou rouru a trvá na tom, aby jí otevřel. Bertrand tak učiní a uvnitř najde diplom, na kterém je úhledným písmem v krásných barvách napsáno: „Bernard Bertrand byl jmenován totálním oslem.“

Bernarda to naprosto vykolejí. Ještě aby ne, když ví, že „jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu.“

Včerejší pálení téhle karikatury prezidentem Zemanem naznačilo, že právě ty červené trenky, které před třemi lety zavlály nad hradem, se staly přesně tou trapnou nálepkou, která navždy proměnila svého nositele. Že právě trenky jsou kunderovskou nesmrtelnou karikaturou, kterou Zeman nemůže přenést přes srdce a zapomenout, protože se staly jeho bolestivě směšným symbolem.

Takže jestli jste dočetli až sem a čekáte na pointu, anebo chcete-li vysvětlení té prapodivné podívané, která se na hradě včera odehrála, poskytne ho zase Kundera ústy další románové postavy – Paula: „Když je člověk jmenován oslem, začne se chovat jako osel.“

Bez názvu-2

Reklamy

Buďte hrdinové

„Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na něj dívají, aniž by něco udělali.“ Abert Einstein

Když se to vezme kolem a kolem, ze sebekritického hodnocení my lidé nevycházíme příliš pozitivně. O světě toho ve skutečnosti až tak moc nevíme. Z toho, co víme, mnohé není pravda. Pod vlivem emocí se rozhodujeme iracionálně. Snadno se necháme strhnout podle situace tu davem či národem, tu propagandou a reklamou atd. Jenže právě bez takové docility by – pro někoho snad paradoxně – náš druh nebyl zdaleka tak úspěšný. Kde se ale v nás bere ta někdy až přespřílišná ochota podléhat zlu a stát se jeho věrnými ne-vědomými vykonavateli?

Nepřemýšlíme nad nikterak novým problémem. Úsměvným se může zdát fakt, že sumu poznání, na kterou psychologové, historici a sociologové při pátrání po motivacích a lákadlech zla spotřebovávají haldy papírů, už dávno před nimi shrnuje staré české přísloví, které říká: „Podej čertu prst, vezme celou ruku.“

Neříká tak nic jiného, než že tam někde – na prvopočátku – nestojí žádné závažné rozhodnutí. To je podstatou známého aforismu Fraze Kafky: „Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá už, abychom mu věřili.“ Na začátku totiž o nic velkého ani nejde, nenajdeme jasnou hranici mezi dobrem a zlem. A ten, kdo při zpětném pohledu propadne zlu, si přitom ani nemusí být vědom toho, že dělá něco zlého. A pak je stále snazší udělat i další, závažnější krok. A další. A ještě jeden.

Třeba si jen vyprávíme rasistické vtipy. Onálepkujeme, označkujeme lidi s jiným názorem, rozdělíme si je na dobré (tedy naše) a jaksi z podstaty zlé (cizí). Dáváme jim najevo, co si o nich myslíme a kde je jejich místo. Vyhýbáme se jim. Izolujeme se. A protože postupem času už nemáme s čím srovnávat, nestřetáváme se s živými lidmi, nýbrž jen naší představou o nich, přesvědčíme sami sebe o tom, že ti druzí jsou podřadní, že to vlastně ani nejsou lidé, a to třeba jen proto, že věří v jiného boha než my. Onen první, nenápadný krok ke zlu může mít i jinou podobu, třeba v tom, že budeme tolerovat nepravosti, páchané na jiných. Že nám nebude záležet na pravdě a lži. Jak z toho ale ven?

Isaiah Berlin vyjádřil své přesvědčení, „že existuje pluralita ideálů, stejně jako pluralita kultur a temperamentů… zásadní zde je ale to, pokud někdo vyznává některou z hodnot, pak i já, který ji nevyznávám, jsem schopen pochopit, proč jí vyznává on nebo to, jaké by to bylo, kdybych byl na jeho místě a byl veden k tomu, abych jí vyznával také. A to je pramen porozumění mezi lidmi.“

Otevřenost, schopnost klást si otázky, elementární mediální gramotnost a využívání kritického myšlení. Takové předpoklady nás mohou uchránit před skokem do nenávisti. Zadarmo to ale nebude.

Nesnadnost a namáhavost takového poznávání popisuje František Koukolík jedním dechem však vyjmenovává konkrétní kroky, které na této cestě můžeme učinit: „Obvykle to není nic jednoduchého. Vyžaduje to námahu s ověřováním informací, dost času a trpělivost. Počítejte s tím, že ve sdělovacích prostředcích je víc propagandistických manipulací než faktů. Zajímá-li vás alespoň přibližně současná politická skutečnost, pokud něco takového alespoň přibližně existuje, je nutné sledovat spíš „holé“ zprávy několika tiskových agentur. Myslete na to, co ve zprávách agentur není, přinejmenším stejně jako na to, co v nich je. Myslete na to, že i „holé“ zprávy znamenají nějaký druh výběru a editace. Neukvapujte se s rozhodnutím. Zjistěte, zda to, co slyšíte, je pravda, anebo aspoň nejmenší dosažitelná míra nepravdy.“

Obrana před skupinovou hloupostí *

  • Buďte otevření, nikoli však naivní
  • Pamatujte na to, že i když jsou si lidé jistí svou pravdou, mohou se mýlit. Sebejistota a kompetentnost nemusí být v souladu.
  • Buďte nestranní – nepodporujte žádnou pozici. Nezačínejte debatu tím, že ostatní vyzvete, aby sdělili svůj názor; potlačíte tak sdílení informací.
  • Podporujte kritické hodnocení – ve skupině přidělte roli „ďáblova advokáta“. Nebo ještě lépe, vítejte příspěvek skutečného odpůrce, který podpoří originální myšlení a otevře skupinu opačným názorům.
  • Vítejte kritiku nezávislých odborníků a spolupracovníků.
  • Před implementací rozhodnutí skupinu znovu svolejte a dejte „druhou šanci“ diskutovat přetrvávající pochyby.

Tady je deset formulí k hrdinství dle Zimbarda:

  • Udělal jsem chybu
  • Jsem všímavý
  • Jsem zodpovědný
  • Jsem jedinečný
  • Vážím si spravedlivé autority, bouřím se proti autoritě nespravedlivé
  • Chci být přijat skupinou, ale cením si své nezávislosti
  • Budu ostražitější k rámování
  • Udržím v rovnováze svoji časovou perspektivu (Přítomnost není to nejdůležitější, musíte uvažovat i nad budoucí zodpovědností a minulými závazky)
  • Neobětuji osobní a občanské svobody za iluzi bezpečí
  • Mohu vzdorovat nespravedlivým systémům.

Při jedné přednášce Zimbardo prý poradil studentům, ať si namalují na čelo černou tečku a celý den s ní chodí. (Ludwig, 2014) Po chvíli si zvyknou na nepříjemné pohledy a tohle je prý ten nejlepší trénink, jak odolat konformním a sociálním vlivům, které nám často brání konat dobro a nutí nás přihlížet zlu.

Zapamatujte si, že ne všechno, co se dočtete na internetu, musí být pravda. Naučte se ověřovat informace, jinak řečeno, zapracujte na své mediální gramotnosti a kritickém myšlení. Bohužel, každý pokus o rozeznání lži, hoaxu nebo podvodu se neobejde bez trochy snahy, vaší aktivity a ochoty se podobnými otázkami vůbec zabývat. A samozřejmě i trochy investovaného času.

Důležité je si uvědomit, pochopit, jak propaganda funguje, a pokusit se udělat vše proto, aby její příval ochabl. Jejím cílem ani tak není vás přesvědčit o něčem konkrétním, jako spíše zahltit, dezorientovat a setrvale vzbuzovat dojem, že už nikomu a ničemu se nedá věřit.

A v neposlední řadě se naučte i něco o sobě, o lidské povaze a o tom, jak vlastně reagujeme a jak se rozhodujeme. Právě tohle vám pomůže pochopit, proč věříme hoaxům a sdílíme je a proč že vlastně je tak efektivní psychologie propagandy.

Obrana demokracie

Rád bych zmínil i knihu Tyranie – 20 lekcí z 20. století, kterou napsal americký historik Timothy Snyder. Autor v ní abstrahuje z pohnutých dějin minulého století jednoduchá a srozumitelná doporučení pro každodenní péči a obranu demokracie. Vypsal jsem několik vět z této skvělé knihy:

  • Věř v pravdu. Kdo se vzdá faktů, vzdá se svobody. Když ti přestane záležet na rozdílu mezi tím, co chceš slyšet, a tím, co je pravda, podvoluješ se tyranii.
  • Uvažuj samostatně. Když nějakou informaci předáváš druhým, přijmi za ni odpovědnost.
  • Varuj se státu jedné strany. Podporuj systém více stran a braň pravidla demokratických voleb. Hlasuj v místních a státních volbách – dokud to jde.
  • Přijmi odpovědnost za podobu světa
  • Měj odvahu. Vykroč z řady. Chovat se nebo mluvit jinak než většina ti může připadat zvláštní. Ale bez tohoto nepohodlí není svobody.
  • Pamatuj na profesní etiku. Jestliže začnou političtí předáci dávat negativní příklad, je o to důležitější zachovávat profesní věrnost náležitým postupům.
  • Přispívej na dobrou věc. Bude to tvoje svobodné rozhodnutí, kterým podporuješ občanskou společnost a pomáháš druhým lidem konat dobro.
  • Ochraňuj veřejné instituce a braň je. Mluvit o „našich“ institucích máš právo jen tehdy, když jednáš v jejich zájmu.
  • Pozor na nebezpečná slova. Pokud tě někdo přesvědčuje, že bezpečí si lze zajistit jedině za cenu svobody, nejspíš ti chce upřít obojí.
  • Když nastane, co bylo nemyslitelné, zachovej klid. Nenadálá pohroma, která vyžaduje zrušení brzd a protivah, rozpuštění opozičních stran, pozastavení svobody vyjadřování, práva na spravedlivý proces a tak dále, je starým trikem z hitlerovské učebnice.
  • Miluj svoji vlast. Vlastenec chce, aby se národ snažil dostát svým ideálům – žádá po nás, abychom činili vše v souladu s tím nejlepším, co v nás je.

Poznámky

*kompilace z Davida G. Meyerse /  Sociální psychologie

( článek je ukázkou z autorovy knihy Média, lži a příliš rychlý mozek, kterou vydalo v roce 2018 nakladatelství Grada.)

Tyhlety trdelníky…

Achjo.
Místopředsedkyni SPD v Karlovarském kraji Věře Maříkové vadí reklama na trdelník, protože dívenka na ní vyfocená nemá dostatečně českou barvu kůže. Argumentuje tím, že „trdelník je Čechů“. No, tak asi takhle:
– pominu, že tenhle hlas vychází ze strany, která má za předsedu poněkud netypického Čecha a přejdu k jádru pudla:
– trdelník pochází ze Sedmihradska (Rumunsko), kde se peče už pár set let a českého na něm není nic. Kromě toho:
– bratři Slováci mají Skalický trdelník
– v maďarsku se prodává jako národní pamlsek pod názvem kürtőskalács
– v Německu je známý jako Baumstriezel nebo Baumkuchen
– posuzovat někoho podle barvy kůže je prostě stupidní.
1becf8a43871ae13b1251f9e4e52_r16_9_w640_h360_gdbf9356c6a6b11e89b0fac1f6b220ee85013244_facebook-v0

Internetoví šmejdi: eshop bizuterie-andre.cz

O tom, že existují pochybné ehopy, kterým je dobré se vyhnout, nechcete-li přijít o své peníze, už jsem psal. Dnes se podíváme na další takový příklad.

A tím je eshop bizuterie-andre.cz. Zaměřuje se na prodej dámské a pánské obuvi, oblečení a doplňků.

home

Pokud by vás mělo něco varovat před nákupem, pak už jen prapodivný jazyk, který obchod používá – v menu najdeme zvláštní směs češtiny a slovenštiny, produkty jsou pojmenovány stylem „Množstevní Slevy ICEBREAKER Pánské Momentum LS Hood Admiral HTHR/Snow/Admiral Výjezd BnJKyWzY“.

Nevím jak na vás, ale na mě to zrovna dobrý dojem nedělá. Stejně jako to, že eshop nenajdeme ani v recenzních systémech Heureka, ani Zboží.cz.

Dalším indikátorem podvodu je to, že na na stránce kontaktů žádné kontaktní údaje nenajdeme – ani adresu, ani telefon, nic.

Zapamatujte si, že provozovatel eshopu musí ze zákona zveřejnit informace o sobě samém – tedy o prodávajícím, musí specifikovat platební a dodací podmínky, údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a tak podobně. Nejsou-li tyto údaje zveřejněny, na eshopu nikdy nenakupujte.

Proklikáte-li se až k platbě, tak zjistíte, že eshop umožňuje pouze platbu předem, a to kartou. Nicméně ne přes zabezpečenou platební bránu, ale přes obyčejný HTML formulář. Zadáte-li tam číslo své karty, pak vězte, že jej posíláte někomu, o kom nevíte zhola nic. A může se vám lehce stát, že vám ten někdo vyluxuje účet raz dva.

A kdo že za tímhle eshopem stojí? Krátkým ověřením v databázi Whois zjistíme, že kdosi v Číně, stejně jako v případě nechvalně proslulého podvodného eshopu – Kozího krámku.

Filmové tipy: Tiché místo / A Quiet Place

Jestli máte rádi kvalitní horrory a temné filmy vůbec, tohle se vám bude líbit.

  • Režie: John Krasinski
  • Hrají: Emily Blunt, John Krasinski
  • Hodnocení ČSFD: 76%
  • Hodnocení ImDB: 8.1/10

O Tichém místu by se dalo říct, že je to film, ve kterém jakási monstra bůhvíodkud loví lidi. A jediná cesta jak přežít, je nemluvit a nedělat hluk. Tak nad takovým popisem byste asi mávli rukou jako nad béčkovým žánrem a banalitou. A to by byla škoda.

Protože tohle je všechno, jen ne laciná lekačka.

Především je nutno říct, ze v celém dvojhodinovém filmu se téměř nemluví, obejde se skoro celý bez hudby a buduje atmosféru tak hustou, že by se dala krájet. Jak víme, dobrý horror buduje napětí a stupňuje strach, aniž by hrozba musela být vůbec viditelná. Podle klasika žánru Lovecrafta stačí „určitá atmosféra neuvěřitelné a nevysvětlitelné hrůzy z vnějších, neznámých sil; a musí tam být náznak nejhrozivější představy, co by člověku mohla přijít na mysl..“

A tak sledujeme rodinu, pohybující se v podivně vyprázdněném světě, z něhož jako by zmizeli lidé. Muž (John Krasinski) se svou ženou ( Emily Blunt) spolu se svými třemi dětmi chodí bosi a dorozumívají se znakovou řečí. Jde o postapokalyptický svět, v němž se dříve – rozuměj mimo děj filmu – něco stalo. Nevíme ale přesně co a snímek to nevysvětluje. Ale o tom příběh není a celé to pozadí probleskne jen v několika málo náznacích. Ale to není to podstatné.

Podstatné je, že v tomhle světě jsou i oni – smrtelně nebezpeční tvorové, které přiláká sebenepatrnější zvuk.

Pozoruhodné na celém filmu je to, že je uvěřitelný ve smyslu sledování příběhu o skutečných, realisticky vykreslených lidech, kteří se ocitli v extrémní situaci. Ač je ale jejich situace sebe-bizarnější a sebe-divnější, tak film je skutečný v tom smyslu, že jeho hrdinům od začátku lidsky skutečně rozumíte. Chápete jejich motivace, věříte jim proč se chovají, jak se chovají, víte kdo jsou a co se jim děje v mysli.

A to rozhodně není málo.

Zároveň nelze pominout fakt, jak moc je tenhle film postavený na vykreslení tradiční rodiny, což se dá považovat za scenáristickou sázku na jistotu, která vás donutí klást si ty správné otázky, jako: Jak byste se v podobné situaci chovali vy? A co všechno byste byli ochotni udělat pro to, abyste ochránili své děti?

Mediální výchova jako politické školení mužstva? Ani náhodou

Poslankyně za ODS a členka sněmovního školského výboru Zuzana Majerová Zahradníková v rozhovoru pro Novinky.cz na otázku týkající se problematiky zavádění mediální výchovy odpověděla:

„A co se mediální výchovy týče, obávám se, že by byla jen jinou formou politického školení mužstva. Zvolila by se jediná správná ideologie a ta by se dětem předávala. Nechme tuto výchovu v rukou rodiny a nepleťme politiku znovu do školy.“

Problém je, že paní poslankyně zjevně nebojuje s mediální výchovou. Bojuje se svou představou o ní.

Je potřeba říct jednu věc. Zuzana Majerová Zahradníková, které je mimo jiné také pedagožkou, se buď dopouští hrubého zkreslení, nebo jednoduše nechápe smysl mediální výchovy. Tu totiž nejde v žádném případě směšovat s „politickým školením“ , „jedinou správnou ideologií“, nebo „politikou“. Vysvětlím proč.

To, o co ve skutečnosti jde, lépe pochopíme, nahradíme-li výraz „mediální výchova“ přiléhavějším termínem „výchova k mediální gramotnosti“.

Její podstatou je především rozvíjení schopností analytického přístupu k mediálním obsahům a kritického odstupu od nich. Tedy pochopení, s jakými druhy mediálních obsahů se člověk může setkat, jakou roli hrají média ve společnosti, jaké mají cíle a v neposlední řadě trénink kritického myšlení. Nejde tedy o předávání nějaké ideologie, nejde o šíření nějakého světonázoru a nikdo ani v jejím rámci neříká, co si má kdo myslet.  Jde o metodu, která učí jak se orientovat v medializované době a jak se pokud možno rozhodovat racionálně na základě informací, které jsou k dispozici. O způsob, s jehož pomocí se člověk dokáže lépe orientovat v informační spleti digitálního věku, rozpoznávat lži, polopravdy a manipulativní mediální či politická sdělení od těch faktických.

Chybí k tomu jediné. Stát by měl deklarovat a prosazovat svůj jasný zájem na tom, aby jeho občané nejenom dokázali s chladnou hlavou přijímat a analyzovat mediální sdělení, ale také kriticky myslet. A tuhle snahu k rozvíjení stále potřebnějších, neřku-li klíčových kompetencí zatím vidět příliš není. Tady nejde o ideologii. Jde o to, že nebudeme-li jako národ dbát a pečovat o inteligenci, racionalitu a vzdělání své populace, ohrožujeme tím sami sebe a svou budoucnost.