Nepřítel nebo projekce?

„Existence nepřítele, na něhož je možné svést veškeré zlo, znamená pro člověka nesmírnou úlevu.“ To není nic nového, tuhle větu vyslovil Jung už v roce 1935.
Pokud to tedy není chladně racionální mocenský kalkul, dalo by se namítnout. Což možné teoreticky je. Ale taky se dá říct, že „čím je toto (zaujetí/naštvání) emocionálnější, tím spíše můžeme tuto vlastnost chápat jako projekci.“
Jung tím myslel to, že jestliže člověk zůstane nevědomý, neuvědomí si své vnitřní protiklady a neunese jejich konflikt, pak se musí zjevně tento konflikt odehrát a znázornit ve vnějším světě. Jungiánský pohled na věc naznačuje, že jestliže něco na druhých nesnášíme, pak právě srze tuhle podobu nesnášíme něco, co je uvězněno v nás samých.
K tomu mě napadá pár věcí, aniž bych z nich cokoli vyvozoval:
– zajímavé je ono vnášení sexuality do debaty a především opakované zmiňování LGBT témat
– ohrožení (Foldyna), obrana (Klaus) jsou komplexová slova, popisující blok a konflikt, strach a odpor
– už od antiky se tak nějak ví, že nevidíme věci takové, jaké jsou. Vidíme věci takové, jací jsme my sami.

Prchalův Babiš, Babišův Prchal

Je na čase zas jednou sehrát ďáblova advokáta. Tentokrát ďáblovu advokátovi.
Zpovzdálí jsem sledoval věci, které se děly a dějí kolem Marka Prchala – ani ne tak kvůli němu samotnému, jako spíš proto, že se stal jakýmsi symbolem, s nímž je snadné se utkat, zatratit jej a rituálně vystavit na pranýř. Jeho jméno se stalo poněkud nepatřičně symbolem téměř nadpřirozenou mocí vybaveného marketingového mága pro jedny a sprostou nadávkou pro druhé.
Neznáte-li ho, pak jen velmi krátce – je to člověk, který spolu s dalšími spravuje hnutí ANO sociální sítě, je jedním z idea-makerů, píše statusy, dostal veřejně od AB pusu na čelo a tak.
Tak nejdřív se zkuste na moment oprostit od emotivních představ, že AB je Lucifer a čiré zlo a přiznat si, že podobné služby poskytuje politikům kdekdo. Každá strana zaměstnává idea-makery, copywritery, PR-isty a marketéry. Jen málokdo to ale dokáže dělat dobře (ve smyslu efektivně). Politický marketing je – ať se vám to líbí nebo ne -práce. Která se dá vykonávat profesionálně, tak, aby byla šéfovi ku prospěchu – nebo taky ne. Její podstatou je prodávat a komunikovat politiku a napomoci úspěchu ve volbách – nic víc a nic míň. Ve smyslu základní otázky se tak shoduje s marketingem komerčním – Co můžeme a musíme udělat pro to, aby si zákazník/občan u nás koupil produkt/službu/dal nám hlas?
Dá se na to dívat ze dvou hledisek. Na rovině politického marketingu – je-li vnímán čistě jako profese – vůbec nezáleží na tom, jaký ve skutečnosti ten který člověk/politik/vůdce je, stejně jako nezáleží na tom, jaké má záměry. PR, propaganda a marketing světu ukazují naleštěnou masku, idealizovaný obraz toho kterého politika s určitým cílem. K ničemu jinému neslouží, než k posílení žádoucího obrazu. Je prostředkem k vytváření pocitu, dojmu (jak správně poznamenal M. Prchal v Respektu). Je-li obraz budovaný po všech stránkách efektivně, staví-li na analýzách funkčních, nevyřčených archetypových principech, pak se i dav pohne. Alespoň na nějaký čas. Problémy nastávají ve chvíli, kdy se začne projevovat rozpor mezi formou a obsahem – mezi navenek vystaveným obrazem – uměle stvořenou Personou – a reálnou, skutečnou osobností, která obraz narušuje svými slovy, jednáním a činy, případně se chová nemorálně, nedemokraticky, nehumanisticky a tak podobně. Nu a v takovém případě se do té doby legitimní vykonávání téhle profese mění ve spoluúčast a i tak na ní může být i nahlíženo, jak už se v historii stalo.
Nicméně na Prchalově kauze si můžeme ilustrovat situaci, kdy jednou je tahle imagologická „péče“ o vnější obraz politika čímsi ošklivým a nemorálním, protože jde o politika, kterého nemáme rádi, zatímco jindy – v případech kdy jde o politiky jiné, ty, kteří nám nevadí, s nimiž souzníme a které máme rádi, je to v pořádku. Zjevně se tedy problém neskrývá ve službě samotné. A rázem se ocitáme nikoli na rovině profesionality, ale morálních hodnot a etiky.
A právě sem, na tohle místo míří Klusákův status s výzvou, aby Prchal Babiše opustil, neboť ten je „opovrhující, urážející, ješitný, ustavičně pomlouvající, samozřejmě požadující obdiv, nedovzdělaný, bezhodnotový, je v učebnicově nevídaném střetu zájmů, plundruje českou krajinu…“. Tuhle facebookovou výzvu nadšeně sdílely tisíce lidí, zatímco oponenti mluvili o vykalkulovaném pranýřování. Můžete se vnitřně přidat na jednu, nebo druhou stranu. Já nevyberu ani jednu z nich. Ale není mi z toho i tak dobře. Zkusím to vysvětlit.
Právě proto, že Klusák používá morálku a hodnoty jako argument, mi dost vadí, že je sám nepoužívá morálně a hodnotově. Totiž jeho příspěvek není ani diskuze o hodnotách, ani žádná jiná diskuze.
Jak jsme si mohli přečíst, Klusák ve svém příspěvku vyslovuje zprávu o svém vnitřním obrazu světa, o svých hodnotách, svých názorech na AB. Zaobírá se složitou situaci člověka, jehož blízký dělá něco, s čím on sám bytostně nesouhlasí. Potud v pořádku. Jenže taky chce, aby to tak viděli i druzí, svým vyjádřením si chce získat pozornost a potlesk, a i proto to dělá veřejně. Je si jistý tím, co říká a dá se předpokládat, že taky ví, jakou smršť to vyvolá. A bohužel – neváhá si na pomoc přivolat dav. A to je to, co mě na tom děsí. Ne kritika a případná polemika o hodnotách z očí do očí. Ne výzva k otevřenému dialogu s člověkem, který je součástí jeho rodiny. Ale naopak povzbuzování davu, který v duchu dávno vyzkoušené výzvy „Nechť promluví hlas lidového hněvu“, si nepochybně bude jistý, že stojí na straně dobra proti zlu a podle toho konat. Aniž by se ptal, co je vlastně to zlo a co je to dobro, pochopitelně.
Možná budete mít teď chuť oponovat s Dantem Alighierim, že jsem mimo, protože přece „nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize“. Protože hájím ďáblova advokáta, nebo v tom nejlepším případě ho neodsuzuji. Ale to se mýlíte. Nehájím Prchala ani v nejmenším. Mám v tom, co dělá a pro koho, docela jasno. Ale cítím hluboký odpor k podobnému vyvolávání ducha kolektivního odsouzení. A není mi z něj dobře.
PS: Jen pro pořádek je třeba ještě dodat že s M. Prchalem nejsme přátelé, ani se osobně neznáme.
PPS: Klusákův status: https://bit.ly/2RFJxS3

Iluze nadřazenosti – Dunnig-Krugerův efekt

Čím méně toho víme, tím jsme si obvykle v názorech jistější. Jinak řečeno, ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí.

Jeden obrázek mnohdy vydá za tisíc slov. Třeba tenhle. Vystihuje totiž podstatu psychologického fenoménu, kterému se říká iluze nadřazenosti, a který je známý taky jako Dunnig-Krugerův efekt. O co jde? O nic menšího, než že čím méně toho víme, tím jsme si v názorech jistější. Jinak řečeno, ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí.
To je tak.
Testy prokázaly, že ti nejméně kompetentní hodnotí své schopnosti nejvýše (čím méně znalostí, tím více sebevědomí), s přibývající mírou znalostí míra sebevědomí klesá a skuteční experti – ti nejlepší z nejlepších – se mírně podceňují (protože chápou složitost, komplikovanost a provázanost věcí).

Chcete příklad?
Tak třeba Američané, kteří nejvíce podporovali (teoretickou) vojenskou intervenci USA na Ukrajině v roce 2014, byli zároveň těmi nejméně schopnými vůbec najít Ukrajinu na mapě světa.
Ale tohle není o výsměchu hloupým Američanům.
Lítáme v tom tak nějak všichni.
Každý z nás se může po zhlédnutí jednoho vydání večerních zpráv cítit kompetentním odborníkem na mezinárodní vztahy, výši rozpočtového určení daní, soudnictví, migraci, čínskou medicínu, povinné očkování anebo na složení národního fotbalového mužstva. Jistě i vy jste se s takto „moudrými“ lidmi už setkali. Internetové diskuze jimi přímo přetékají.
Ano, nemluvíme to o ničem menším, než o vyvozování závěrů na základě nedostatečných informací a za použití nekorektních odvozovacích postupů. O tom, že lidé nejsou při poznávání stejně kompetentní.
Suma sumárum, my všichni máme obvykle tendenci přeceňovat to, kolik toho ve skutečnosti víme, což naznačuje, že jsme ve skutečnosti větší ignoranti než si myslíme.
Problém ale je, že ti nejsebevědomější a nejhlasitější jsou prostě nejvíc slyšet. A protože mluví tak nahlas a přesvědčivě, je snadné jim naletět a následovat je. Třeba do pekel.
Takže je fajn o tom vědět a dávat si na to bacha. Že o relevanci názorů a přesvědčení či libovolných předpovědí, a tím méně o osobnostních kvalitách nevypovídá ani sebevědomí, ani přesvědčivost a rétorická zdatnost.


Chcete vědět víc? Přečtěte si článek Dunning-Krugerův efekt: Proč hlupák zůstává hlupákem

Moje Evropa

Určitě jste si všimli, že internet zaplavují tuny nesmyslů o Evropské unii. EU je laciným terčem všemožných demagogů a populistů, kteří šířením strachu, lží a polopravd loví politické body a táhnou nás na východ. Tak nás napadlo – pojďme se tomu postavit. Spolu vytvoříme manuál pro vyvracení hoaxů a lživých zpráv a dáme dohromady argumentační munici. Začali jsme tím, že jsme spustili https://mojeevropa.cz/. Když se tam podíváte, najdete tam exkluzivní data a první várku vyvrácených mýtů o Unii. Ale to je jen začátek.
Chceme pracovat dál, aby se všichni mohli rozhodovat na základě faktů, nikoli lží a strašení. Jestli taky chcete zůstat v EU a nechcete přijít o to, co díky ní máme, přidejte se k nám na Moje Evropa. Potřebujeme vás. Sdílejte, komentujte. Díky! #EU #mojeevropa

59797006_2263422693715050_6027547254846390272_o

Občan vs Premiér

Lehce opožděná úvaha o obviněném premiérovi:

„Kdyby mě obžalovali, nerezignoval bych. Je to politický proces.“ prohlásil Andrej Babiš, toho času premiér ČR.

Připomeňme, že policie nedávno ukončila vyšetřování údajného padesátimilionového dotačního podvodu, v němž čelí AB spolu s dalšími stíhání. Teď je na státním zastupitelství, aby rozhodl o dalším postupu, například obžalobě.

Napadá mě k tomu několik věcí.

Za prvé – slova AB coby občana lze vnímat jako jen a pouze mediální vyjádření a zároveň jako slova člověka, který je který je podezříván policií ze spáchání trestné činnosti.

Za druhé – samozřejmě existuje cosi jako princip presumpce neviny. To znamená, že na obviněného občana je v rámci trestního řízení nahlíženo jako na nevinného, pokud není pravomocně rozhodnuto o jeho vině. Odpovědnost za dokazování viny leží na orgánech veřejné moci, obžalovaný svou nevinu dokazovat nemusí. Nicméně je třeba jedním dechem dodat, že:

– Je na místě uvažovat nad tím, zda a v jaké míře by měl při své obhajobě člověk ve vysoké státní a legislativní funkci zpochybňovat principy právního státu a v jaké míře tato vyjádření poškozují celý stát. (vylhaná kauza, trestní stíhání na zakázku, politický proces atd.)

Nebylo by spíše na místě vysoce politicky exponované osoby očekávat snahu o očištění se před nezávislou justicí, namísto zpochybňování samých základů právního státu pro svůj vlastní prospěch?

– Je nepochybné, že by se člověk v absurdním a permanentním střetu zájmů, alias vyšetřovaný/obviněný do pozice, z níž nominuje ministry do resortů, které mají na stíhání vliv neměl dostat, a právě pro tento střet zájmů ani nebýt premiérem. Vina za tento stav padá na koaliční partnery a prezidenta republiky.

Je třeba také říci, že:

– je ok být zásadou presumpce neviny považován za nevinného, jde-li o občana, nikoli však o premiéra. Neboť nelze oddělit občana Babiše od premiéra Babiše a proto jeho jednání a vystupování se netýká jen jeho, nýbrž nás všech. A to proto, že funkce premiéra, tedy pozice, z níž mohu jmenovat lidi do funkcí, v nichž mohou ovlivnit mé vlastní trestní stíhání zakládá neoddiskutovatelný střet zájmů a vždy bude vzbuzovat oprávněný odpor, pochybnosti a otázky, které ze samé podstaty poškozují celou zemi.

Mimochodem:

– Jako politický proces se označují soudní řízení, kde rozhodnutí a výsledek neleží v rukou příslušné jurisdikce, ale je předurčeno či vymáháno ze strany politické moci.

– používá-li takové označení premiér coby hlava nejvyššího exekutivního orgánu ve státě, jakou zprávu vysílá svým občanům? Zpochybňuje tím fungování právního státu? Říká, že nežijeme v demokracii, že neplatí vláda práva a že stát nedokáže být garantem rovnosti před zákonem? Že žijeme v zemi, v níž nelze věřit policii, státním zástupcům a soudům?

Shrnuto: Bylo by fajn, aby si Babiš vyřešil své problémy jako občan, nikoli premiér. Pravděpodobně to AB takhle vůbec nevnímá. Nebo mu na tom nesejde, kdo ví.

Asi na tom nesejde ani prezidentovi, který prohlásil, že případné obvinění není důvodem pro odvolání premiéra.

Pravice a levice

K tomu VK a VKml vzniku „skutečně“ pravicové strany asi jen tolik. Chápat pravicovou nebo levicovou ideologii jako výlučný způsob řešení problémů může být projevem stupidity a poškozovat národ (a jeho stát) v obou případech. O zhoubnosti toho, co s lidmi udělají ideologické klapky na očích, jsme se mohli po desetiletí přesvědčovat před revolucí.

53609584_10156930125697604_5652770474476699648_n

Mimochodem, slovo „stupidní“ není nadávka. Jak už víme od mistra Koukolíka, „stupidita není hloupost, nevědomost ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Jenže úspěšné poznávací programy z minulosti vůbec nemusí být úspěšné při řešení zcela nových problémů. Nejstrašnější je stupidita tehdy, jsou-li jejími nositeli lidé velmi mocní s velmi vysokým inteligenčním kvocientem.“

Suma sumárum, profilovat se jen a pouze skrze libovolnou ideologii je omezující a nefunkční. Problémy, ať už sociální, nebo politické, totiž pravicové nebo levicové nejsou.

Strach, propaganda a horrory

Někdy se věci ukážou v jasnějším světle, teprve když si je pozorně prohlédneme ze zcela jiné perspektivy, než jsme byli doposud zvyklí. A tak mě napadlo se na současnou společenskou situaci podívat z možná na první pohled nečekaného úhlu – a tím jsou horrory.

Obě tyhle věci mají totiž společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Začněme od filmu. To, oč v horrorech běží především, je samozřejmě strach. Je spolu s agresí nejstarší a nejsilnější emocí. Právě touto výbavou disponuje náš evolučně starý mozek, takzvaný limbický systém. Ten je zodpovědný za instinktivní a emoční reakce. Je to ta část našeho vědomí, která je autopilotem a bodyguardem v jedné osobě, kterou přitahuje okamžité potěšení a která je vysoce proměnlivá, vášnivá a má kromě mnoha užitečných vlastností sklon podléhat všelijakým nutkáním a závislostem.

No a právě na tuhle část našich myslí se obrací filmy, u kterých se tak rádi bojíme. Položili jste si ale někdy tu zásadní otázku, čeho se to ale ve skutečnosti bojíme?  „Nejsilnější druh strachu je strach z neznáma,“ prohlásil kdysi dávno klasik horrorového žánru Lovecraft. A měl recht. O čem že to ale mluvil?

Screenshot from „Ghost Stories“ movie (UK)

Pokračovat ve čtení „Strach, propaganda a horrory“