Ďáblův advokát

No, je čas zahrát si na ďáblova advokáta.

36931368_10209460155781428_6564823031938547712_n

Po internetech letí tahle fotka ze summitu NATO. Vidíme na ní stojící představitele členských států a Miloše Zemana, jak sedí vedle nich na židli. Kolem fotky se rojí články jako „Zeman nezvládal program summitu“, výsměšné komentáře a tak podobně.
No hele, asi takhle.

Fotka je vyseknutá ze záznamu tzv. Flag Ceremony, což je uvítací ceremoniál, na kterém státníci mj. pózují na oficiální skupinové fotky v různých formacích. Při nich se stojí, různě chodí a shlukuje se do skupiny. Trvá to zhruba deset minut. Ty MZ absolvoval vestoje. ( a kdo tomu nevěří, ať se koukne na celý záznam tady: https://cs.pn/2ulwPN6 ).
Po focení měl projev generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, pak byla letecká přehlídka helikoptér atd. Ty už MZ absolvoval vsedě. 

Mezi námi, nemusíte mít MZ rádi. To po vás nikdo nechce. Nemusíte souhlasit s tím, jak se chová, jak mluví, koho jmenuje premiérem a tak. Taky nejsem jeho fanda ani volič.
Ale strefovat se do někoho kvůli jeho nemoci ( 73letý MZ má poškozené periferní nervy, takzvanou neuropatii, jež mu ztěžuje chůzi a delší stání) je prostě ubohé.

Reklamy

Co by asi tak napsal…

„Jezdím tramvajemi, jež před půl rokem začaly jezdit jinam. Taxíky, jejichž řidiči se nedovedou dostat k cíli, protože je příliš mnoho rozkopaných ulic. Dennodenně slyším vyprávět nejneuvěřitelnější příhody z všedního života plné absurdních point. Zdá se mi, že žiju ve stroji, který se zbláznil. Jedu v rozpadávajícím se autobusu, jenž se vymknul moci řidiče a žene se neznámými cestami, zatímco řidič uklidňuje cestující, že se vlastně nic nepřihodilo,“ poznamenal si filmař Pavel Juráček 24. ledna 1965 do svého deníku.

Přemýšlím, co by asi tak napsal o dnešku.

O té naší době, ve které sice máme bitcoin, sociální sítě a mandlové mléko, ale ve které padají mosty, protože se o ně nikdo nestará. O časech, kdy se Prahou pořád projet nedá, protože je i po padesáti letech příliš mnoho rozkopaných ulic. O zemi, která se nejvíc ze všeho bojí uprchlíků, kteří u nás nejsou a ani k nám nechtějí. O době, kdy může být trestně stíhaný člověk premiérem a stát se zároveň ministrem spravedlnosti..

Co by asi tak napsal..

Zemanova nesmrtelnost

Při sledování Zemanova obřadního pálení červených trenek jsem si vzpomněl na Kunderův román Nesmrtelnost.

Konkrétně na to, jak u dveří jedné z postav – jistého poslance Bernarda Bernarda – zazvoní zavalitý muž, vstrčí mu do ruky lepenkovou rouru a trvá na tom, aby jí otevřel. Bertrand tak učiní a uvnitř najde diplom, na kterém je úhledným písmem v krásných barvách napsáno: „Bernard Bertrand byl jmenován totálním oslem.“

Bernarda to naprosto vykolejí. Ještě aby ne, když ví, že „jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu.“

Včerejší pálení téhle karikatury prezidentem Zemanem naznačilo, že právě ty červené trenky, které před třemi lety zavlály nad hradem, se staly přesně tou trapnou nálepkou, která navždy proměnila svého nositele. Že právě trenky jsou kunderovskou nesmrtelnou karikaturou, kterou Zeman nemůže přenést přes srdce a zapomenout, protože se staly jeho bolestivě směšným symbolem.

Takže jestli jste dočetli až sem a čekáte na pointu, anebo chcete-li vysvětlení té prapodivné podívané, která se na hradě včera odehrála, poskytne ho zase Kundera ústy další románové postavy – Paula: „Když je člověk jmenován oslem, začne se chovat jako osel.“

Bez názvu-2

Buďte hrdinové

„Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na něj dívají, aniž by něco udělali.“ Abert Einstein

Když se to vezme kolem a kolem, ze sebekritického hodnocení my lidé nevycházíme příliš pozitivně. O světě toho ve skutečnosti až tak moc nevíme. Z toho, co víme, mnohé není pravda. Pod vlivem emocí se rozhodujeme iracionálně. Snadno se necháme strhnout podle situace tu davem či národem, tu propagandou a reklamou atd. Jenže právě bez takové docility by – pro někoho snad paradoxně – náš druh nebyl zdaleka tak úspěšný. Kde se ale v nás bere ta někdy až přespřílišná ochota podléhat zlu a stát se jeho věrnými ne-vědomými vykonavateli?

Nepřemýšlíme nad nikterak novým problémem. Úsměvným se může zdát fakt, že sumu poznání, na kterou psychologové, historici a sociologové při pátrání po motivacích a lákadlech zla spotřebovávají haldy papírů, už dávno před nimi shrnuje staré české přísloví, které říká: „Podej čertu prst, vezme celou ruku.“

Neříká tak nic jiného, než že tam někde – na prvopočátku – nestojí žádné závažné rozhodnutí. To je podstatou známého aforismu Fraze Kafky: „Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá už, abychom mu věřili.“ Na začátku totiž o nic velkého ani nejde, nenajdeme jasnou hranici mezi dobrem a zlem. A ten, kdo při zpětném pohledu propadne zlu, si přitom ani nemusí být vědom toho, že dělá něco zlého. A pak je stále snazší udělat i další, závažnější krok. A další. A ještě jeden.

Třeba si jen vyprávíme rasistické vtipy. Onálepkujeme, označkujeme lidi s jiným názorem, rozdělíme si je na dobré (tedy naše) a jaksi z podstaty zlé (cizí). Dáváme jim najevo, co si o nich myslíme a kde je jejich místo. Vyhýbáme se jim. Izolujeme se. A protože postupem času už nemáme s čím srovnávat, nestřetáváme se s živými lidmi, nýbrž jen naší představou o nich, přesvědčíme sami sebe o tom, že ti druzí jsou podřadní, že to vlastně ani nejsou lidé, a to třeba jen proto, že věří v jiného boha než my. Onen první, nenápadný krok ke zlu může mít i jinou podobu, třeba v tom, že budeme tolerovat nepravosti, páchané na jiných. Že nám nebude záležet na pravdě a lži. Jak z toho ale ven?

Isaiah Berlin vyjádřil své přesvědčení, „že existuje pluralita ideálů, stejně jako pluralita kultur a temperamentů… zásadní zde je ale to, pokud někdo vyznává některou z hodnot, pak i já, který ji nevyznávám, jsem schopen pochopit, proč jí vyznává on nebo to, jaké by to bylo, kdybych byl na jeho místě a byl veden k tomu, abych jí vyznával také. A to je pramen porozumění mezi lidmi.“

Otevřenost, schopnost klást si otázky, elementární mediální gramotnost a využívání kritického myšlení. Takové předpoklady nás mohou uchránit před skokem do nenávisti. Zadarmo to ale nebude.

Nesnadnost a namáhavost takového poznávání popisuje František Koukolík jedním dechem však vyjmenovává konkrétní kroky, které na této cestě můžeme učinit: „Obvykle to není nic jednoduchého. Vyžaduje to námahu s ověřováním informací, dost času a trpělivost. Počítejte s tím, že ve sdělovacích prostředcích je víc propagandistických manipulací než faktů. Zajímá-li vás alespoň přibližně současná politická skutečnost, pokud něco takového alespoň přibližně existuje, je nutné sledovat spíš „holé“ zprávy několika tiskových agentur. Myslete na to, co ve zprávách agentur není, přinejmenším stejně jako na to, co v nich je. Myslete na to, že i „holé“ zprávy znamenají nějaký druh výběru a editace. Neukvapujte se s rozhodnutím. Zjistěte, zda to, co slyšíte, je pravda, anebo aspoň nejmenší dosažitelná míra nepravdy.“

Obrana před skupinovou hloupostí *

  • Buďte otevření, nikoli však naivní
  • Pamatujte na to, že i když jsou si lidé jistí svou pravdou, mohou se mýlit. Sebejistota a kompetentnost nemusí být v souladu.
  • Buďte nestranní – nepodporujte žádnou pozici. Nezačínejte debatu tím, že ostatní vyzvete, aby sdělili svůj názor; potlačíte tak sdílení informací.
  • Podporujte kritické hodnocení – ve skupině přidělte roli „ďáblova advokáta“. Nebo ještě lépe, vítejte příspěvek skutečného odpůrce, který podpoří originální myšlení a otevře skupinu opačným názorům.
  • Vítejte kritiku nezávislých odborníků a spolupracovníků.
  • Před implementací rozhodnutí skupinu znovu svolejte a dejte „druhou šanci“ diskutovat přetrvávající pochyby.

Tady je deset formulí k hrdinství dle Zimbarda:

  • Udělal jsem chybu
  • Jsem všímavý
  • Jsem zodpovědný
  • Jsem jedinečný
  • Vážím si spravedlivé autority, bouřím se proti autoritě nespravedlivé
  • Chci být přijat skupinou, ale cením si své nezávislosti
  • Budu ostražitější k rámování
  • Udržím v rovnováze svoji časovou perspektivu (Přítomnost není to nejdůležitější, musíte uvažovat i nad budoucí zodpovědností a minulými závazky)
  • Neobětuji osobní a občanské svobody za iluzi bezpečí
  • Mohu vzdorovat nespravedlivým systémům.

Při jedné přednášce Zimbardo prý poradil studentům, ať si namalují na čelo černou tečku a celý den s ní chodí. (Ludwig, 2014) Po chvíli si zvyknou na nepříjemné pohledy a tohle je prý ten nejlepší trénink, jak odolat konformním a sociálním vlivům, které nám často brání konat dobro a nutí nás přihlížet zlu.

Zapamatujte si, že ne všechno, co se dočtete na internetu, musí být pravda. Naučte se ověřovat informace, jinak řečeno, zapracujte na své mediální gramotnosti a kritickém myšlení. Bohužel, každý pokus o rozeznání lži, hoaxu nebo podvodu se neobejde bez trochy snahy, vaší aktivity a ochoty se podobnými otázkami vůbec zabývat. A samozřejmě i trochy investovaného času.

Důležité je si uvědomit, pochopit, jak propaganda funguje, a pokusit se udělat vše proto, aby její příval ochabl. Jejím cílem ani tak není vás přesvědčit o něčem konkrétním, jako spíše zahltit, dezorientovat a setrvale vzbuzovat dojem, že už nikomu a ničemu se nedá věřit.

A v neposlední řadě se naučte i něco o sobě, o lidské povaze a o tom, jak vlastně reagujeme a jak se rozhodujeme. Právě tohle vám pomůže pochopit, proč věříme hoaxům a sdílíme je a proč že vlastně je tak efektivní psychologie propagandy.

Obrana demokracie

Rád bych zmínil i knihu Tyranie – 20 lekcí z 20. století, kterou napsal americký historik Timothy Snyder. Autor v ní abstrahuje z pohnutých dějin minulého století jednoduchá a srozumitelná doporučení pro každodenní péči a obranu demokracie. Vypsal jsem několik vět z této skvělé knihy:

  • Věř v pravdu. Kdo se vzdá faktů, vzdá se svobody. Když ti přestane záležet na rozdílu mezi tím, co chceš slyšet, a tím, co je pravda, podvoluješ se tyranii.
  • Uvažuj samostatně. Když nějakou informaci předáváš druhým, přijmi za ni odpovědnost.
  • Varuj se státu jedné strany. Podporuj systém více stran a braň pravidla demokratických voleb. Hlasuj v místních a státních volbách – dokud to jde.
  • Přijmi odpovědnost za podobu světa
  • Měj odvahu. Vykroč z řady. Chovat se nebo mluvit jinak než většina ti může připadat zvláštní. Ale bez tohoto nepohodlí není svobody.
  • Pamatuj na profesní etiku. Jestliže začnou političtí předáci dávat negativní příklad, je o to důležitější zachovávat profesní věrnost náležitým postupům.
  • Přispívej na dobrou věc. Bude to tvoje svobodné rozhodnutí, kterým podporuješ občanskou společnost a pomáháš druhým lidem konat dobro.
  • Ochraňuj veřejné instituce a braň je. Mluvit o „našich“ institucích máš právo jen tehdy, když jednáš v jejich zájmu.
  • Pozor na nebezpečná slova. Pokud tě někdo přesvědčuje, že bezpečí si lze zajistit jedině za cenu svobody, nejspíš ti chce upřít obojí.
  • Když nastane, co bylo nemyslitelné, zachovej klid. Nenadálá pohroma, která vyžaduje zrušení brzd a protivah, rozpuštění opozičních stran, pozastavení svobody vyjadřování, práva na spravedlivý proces a tak dále, je starým trikem z hitlerovské učebnice.
  • Miluj svoji vlast. Vlastenec chce, aby se národ snažil dostát svým ideálům – žádá po nás, abychom činili vše v souladu s tím nejlepším, co v nás je.

Poznámky

*kompilace z Davida G. Meyerse /  Sociální psychologie

( článek je ukázkou z autorovy knihy Média, lži a příliš rychlý mozek, kterou vydalo v roce 2018 nakladatelství Grada.)

Tyhlety trdelníky…

Achjo.
Místopředsedkyni SPD v Karlovarském kraji Věře Maříkové vadí reklama na trdelník, protože dívenka na ní vyfocená nemá dostatečně českou barvu kůže. Argumentuje tím, že „trdelník je Čechů“. No, tak asi takhle:
– pominu, že tenhle hlas vychází ze strany, která má za předsedu poněkud netypického Čecha a přejdu k jádru pudla:
– trdelník pochází ze Sedmihradska (Rumunsko), kde se peče už pár set let a českého na něm není nic. Kromě toho:
– bratři Slováci mají Skalický trdelník
– v maďarsku se prodává jako národní pamlsek pod názvem kürtőskalács
– v Německu je známý jako Baumstriezel nebo Baumkuchen
– posuzovat někoho podle barvy kůže je prostě stupidní.
1becf8a43871ae13b1251f9e4e52_r16_9_w640_h360_gdbf9356c6a6b11e89b0fac1f6b220ee85013244_facebook-v0