Teorie hradní Dory

Pamatujete si na animák Hledá se Dory?
To je o film rybce, které vynechává po pár minutách krátkodobá paměť, prostě se co pár minut restartuje do nevědomí..
A já mám takovou teorii.
Myslím, že to je případ i mluvčího Ovčáčka.
Nenacházím totiž jiné vysvětlení, jak by někdo dokázal s takovou bravurou zastávat názor, který zároveň vyvrací, jako právě on.
I když chápu, že čtyři hodiny jsou dost dlouhá doba i na téhle planetě, natož pak v hradním Matrixu.
Nakonec mi připadá snesitelnější představa mluvčího,který se co chvíli restartuje, než hradního úředníka, kterému je úplně jedno co vypouští do světa.

Demagog.cz — Factcheck politických diskuzí
(Objevili v Demagog.CZ, za což jim patří dík.)

Lidské chování je jedna velká záhada

Až zas budete mít chuť rozčilovat se nad tím, proč lidi pořád věří Babišovi, Kalouskovi, Zemanovi nebo komunistům, pak byste měli vědět, že sociální psychologie má docela dobré vysvětlení.

A to je fakt prosté – lidské chování je jedna velká záhada.
To máte tak:

Často totiž vlastně nevíme, proč děláme to, co děláme.
Racionálně se totiž chováme jen někdy – a to za příznivých okolností.
Platí, že rychleji cítíme než myslíme.
Myšlení dá totiž práci a je nepohodlné.
Prudké emoce libovolného druhu myšlení spolehlivě vypínají.
Proto se před volbami straší víc než kdy jindy.
Kromě toho emoce spolehlivě porážejí rozum – a proto jedno osobní poklábosení se sympatickým politikem zapůsobí víc než tuna článků a programů.
Nejochotněji se dáme nachytat na to, co máme rádi a čemu věříme – třeba na vizi přehledného, funkčního a bezpečného světa, který si přejeme.
Kromě toho záleží na tom, s kým se stýkáme.
Víc než cokoli jiného jsme totiž přizpůsobiví a konformističtí.
A tak když se můžeme svobodně rozhodovat, obvykle se vzájemně napodobujeme.
Což není vždycky na škodu – tak třeba pomáháme, když ostatní pomáhají také.
Obecně se ale zajímáme spíš o ty, které vnímáme jako nám samotným podobné – tady je třeba hledat ten obraz politika jako „jednoho z nás.“
A ve finále ani tak nehledáme skutečnou pravdu, jako spíš argumenty pro naše už dříve vytvořené názory.
A informace, které jsou v rozporu s naším přesvědčením, s oblibou ignorujeme.

Debilizace

Za každou stranou vůdcovského typu se dají spatřit rysy více či méně úspěšné masové debilizace. To není nadávka, upozorňuje autor tohoto označení František Koukolík v knize Mocenská posedlost.

„Debilizaci lze definovat jako úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb, s nimiž lidé přicházejí na svět, včetně omezování nebo ničení možnosti jejich dosažení. Debilizaci je možné považovat za druh mrzačení, amputaci přirozených lidských potřeb. Continue reading „Debilizace“

Na okraj Krameriových cen

Nepovažuji rozhodně za jakkoli nutné vymezovat se vůči chvályhodné idee oceňovat nezávislou žurnalistiku. Nemám proto ani potřebuju jakkoli hodnotit udělení Krameriových cen jako takových, stejně jako ty, kteří ocenění obdrželi a tak podobně.
Za sebe osobně vnímám jako poněkud problematickou jinou věc – a to jsou dva ze zakladatelů Asociace nezávislých médií ( AMN ), která Krameriovy ceny uděluje.  Continue reading „Na okraj Krameriových cen“

Přijmi odpovědnost za podobu světa

Položme si otázku, proč bychom se vlastně měli zabývat na první pohled tak vzdálenými a abstraktními pojmy, jakými jsou mediální gramotnost, racionalita a kritické myšlení? Což nám lidem nestačí jen starý dobrý selský rozum? Proč bychom měli řešit politiku? A je snad pro běžný život nějak podstatné, vědět něco o demokracii a humanismu, propagandě a argumentačních faulech, psychologii ovlivňování a způsobech, jakým zpracováváme informace? Continue reading „Přijmi odpovědnost za podobu světa“